Číslo 37/2017 - 20. září 2017

MILAN BLAHYNKA

Články k jubileím mi už dlouho lezou krkem. Když má kdokoli svátek, sluší se mu popřát vše nejlepší, vyzdvihnout, co stojí za obdivování, taktně pominout slabiny, omyly, nepěknosti. Takovýto ohleduplný přístup je při výročích předzjednaný. Už jsem si proti tomu kdysi zahorlil, ale dnes bych rád dodal, že někdy může mít i smysl a dobré výsledky: to když je jubilant ještě soudný, přístupný nezavilé kritice a dá na hlas kritický, a přece přejný. Ze psaní recenzí mám s tím nejlepší zkušenosti. Což téměř každý nehledá, jak dojít uznání, a ne zasklívání a výtek? Tak proč ne podobně i u článků k výročí ještě nezpyšnělého Mistra, který nevylučuje, že by mohl psát lépe než doposud? Docela jinak je tomu ovšem u jubileí nedožitých, když je Mistrovo dílo uzavřeno a pohled na ně může trochu pozměnit jen nečekaný objev. Předzjednanou laskavostí u ctitelů zesnulého a u lidí dbalých tradiční konvence se žánr posmrtného jubilea podobá žánru nekrologu. Samozřejmě i úmrtí, a pak výročí zneužijí nepřátelé za hrob a rádi zaútočí na osobnost, která se už nemůže bránit; a co teprve, když jsou potenciální obránci preventivně zastrašeni?

KAREL SÝS

Je 28 let po Velkém Listopadu a komunismus nepřestává strašit přehřáté české palice. Je to ještě obsedantní neuróza, nebo už totální zblbnutí?

ALEXEJ MIKULÁŠEK

Krátkou úvahu místo úvodu k recenzi: výraz „nepřizpůsobivý“ má v češtině řadu „pobočných významů“, v současnosti zpravidla nepříznivých. Ceníme si loajality, oddanosti, důvěry, vstřícnosti, „přizpůsobivosti“ druhých vůči našim privátním a jiným potřebám, vůči našemu sobectví a předsudkům. Moc oceňuje (nebo alespoň netrestá) nejlépe dobrovolnou a rychlou přizpůsobivost vůči vládnoucím elitám a autoritám. Pružnost, oddanost a věrnost jsou podmínkami kariéry a v naší „svobodné společnosti“ jsou vynucovány jako „správná volna“.

PAVOL JANÍK

Do roku 1989 medzinárodne uznávaného dramatika Osvalda Zahradníka (16. 11. 1932, Veľký Bočkov – 17. 8. 2017, Bratislava) niekoľko desaťročí ignorovali slovenské profesionálne divadlá. Po smrti sa s ním pred televízne kamery prišli teatrálne rozlúčiť najmä predstavitelia SND, kde v druhej polovici 70. rokov 20. storočia pôsobil ako umelecký šéf činohry.

TOM HRUBÝ

 Ve Vlastivědném muzeu v Olomouci (VMO) právě probíhá výstava akademického malíře Aljo Berana (1907–1990) jako vzpomínka k 110. výročí jeho narození. Výstava není svým rozsahem velká, nezahrnuje celou retrospektivu, ale soustřeďuje se na malbu olomouckých motivů a jeho vlastní bilanci z r. 1967, kterou představuje soubor obrazů s názvem Z mého života.

ZDENĚK HRABICA

Hladina se čeří, všechno tady už jednou bylo.

Výstavy o židobolševickém Rusku, zprávy o konzumaci dětí v Rusku a na Ukrajině, výstavy fotografií na pražském Václavském náměstí, portréty ještě žijících bývalých náčelníků správ StB, výstava fotografií o zločinech Rudé armády a o tom, jak 1. československý armádní sbor v SSSR, vedený velitelem plk. Ludvíkem Svobodou, přinesl do ČSR na bodácích komunismus.

LUBOMÍR MAN

Jistě. Protože obměňujeme jméno, nebo přidělujeme přezdívky jen lidem těm, kteří se – řečeno poeticky – dotkli našeho srdce. To srdce ten dotek ucítilo, zachvělo se a dalo povel mozku, aby nějakým způsobem zařídil, že ten, kdo se našeho srdce dotkl, dostal možnost do něj i vstoupit. Mozek poslechl a vykonal ten rozkaz zvláštním způsobem. Dal onomu šťastlivci, který tajemné chvění v našem srdci rozehrál, buď přezdívku, nebo mu pozměnil jméno.

JAN PILAŘ

Už žloutnou kaštany

Už žloutnou kaštany a javory,

jako by léto příliš lačně pily

BOHUMILA SARNOVÁ

Byla jsem ještě hodně malá, spávala jsem v postýlce se síťovanými stahovacími postranicemi. V čele pelíšku byl vymalován roztomilý andělíček. Ani ten však nezabránil a neochránil svou malou nocležnici před horory noci. Když jsem ve tmě začala vidět obrovské hady, jak se tlačí ventilačkami oken ložnice a valí se směrem k mé postýlce, věděla maminka, že je zle. Že se z toho vyklube horečka, chřipka, angína nebo jiné zdravotní potíže.

IVO HAVLÍK

Jdete letně oděnou krajinou horního Posázaví a narazíte na nevídaný pomník. V podobě rozevřené knihy na kvádrovém podstavci stojí rovných deset let na zelené mezi oddělující šedě zaprášenou cestu od zlatého lánu obilí, a legenda vytesaná do kamene praví, že byl postaven na paměť Václava Hojera, kronikáře vesničky Radňov.