Číslo 1/2021 - 6. ledna 2021

MICHAL ČERNÍK

Děsím se davu. Ctím člověka. Dav neomylně rozpozná, že nepřemýšlím jeho hlavou, nevolám jeho hlasem, nepatřím k jeho tělu, nezapřel jsem své já. Ukáže na mne prstem a vyobcuje mne. On není společnost, ale jen společenství bez podoby, valí se jako balvan záště. Neumí si vládnout, chce být ovládán, proto se nechává využít a zneužít. Jeho silou je spojenectví slabých a průměrných. Jeho energií je nadšení z vlastní nenávisti. Jeho podstatou je ztráta soudnosti, nemá slitování s těmi, kdo jej odmítají. Jeho odvahou je ztráta sebezáchovného pudu, sám sobě je tyranem i mučedníkem. Dovede zahubit jiné i sebe. Jeho zběsilost nezná hranice, a proto nemá slitování. Je vulgární a frivolní, nemá rozvahu, obezřetnost a moudrost, neuznává dialektiku. Čeká jen na svůj okamžik, v němž vybere vůdce sobě rovného, zvedne ho na ramena, na tribunu, na piedestal, provede zbožštění, nechá se ozářit jeho vůlí. Pudové projevy davu se zcela podřizují režii svého vůdce. Může s nimi dělat, co chce, může s nimi manipulovat jako pyrotechnik s výbušninou. Když poručí, dav to vykoná. Stane se vzpourou, povstáním, zkázou. Nemění svět. Boří ho. Na každodennost života zajde a znovu bude vykázán na periférii dějin. Při pohledu na dav mívám mrazení. Jak snadno se nechá zbavit vlastního myšlení, jak snadno přijme hlásané bludy a lži za vlastní pravdy, jak snadno se stává vykonavatelem cizí vůle, aniž by si vůbec uvědomoval následky. Neznám žádnou dobu v dějinách, aby tomu tak nebylo.

LUDVÍK DIVIŠ

Kdo chce vidět všechno, neuvidí nic,

marně překračuješ všechny rovnoběžky.

Lepší kupka sena nežli hotel Ritz.

Nejvíc vidí ti, co chodí pěšky.

Jiří Žáček, Báseň psaná na letenku

MILAN BLAHYNKA

Názvu KULtURnÍ VETŘELEC, Dějiny čtení – kalendárium (Host, Brno 2020, obálka a grafická úprava Alena Gratiasová, 272 s.) rozumím, je to pro průkopnickou příručku šťastný provokativní poutač. Kniha sama se od tohoto prostředku, jak se neztratit na přehlceném knižním trhu, do jisté míry distancuje.

FRANTIŠEK DOSTÁL

Vlastně ani slova nejsou potřebná, postačí pouze potulovat se ulicemi Prahy, někdy se i zastavit a okolo sebe se rozhlédnout. Někde v pozadí může být i nevyslovená láska k městu svého žití. I nepříliš znalý člověk ale vycítí, že něčeho okolo něho je příliš. Ano, mnohé je potřebné znovu omítnout, zdvihnout vypadlou cihlu, anebo ukrýt i sochy, které dříve nikomu nepřekážely, a tak je nikdo nepoškozoval. Neuplatňovalo se také ještě malířské nadání po zdech domů, když došly peníze na zakoupení malířského plátna. Navíc mnohá díla těchto umělců se již zřejmě nevešla do přeplněných galérií, které by bylo potřebné zřejmě přistavět…

vp

Sergej Alexandrovič Jesenin (* 3. 10. 1895 + 28. 12. 1925) je autorem dvaceti čtyř básnických knih. V raném období psal Jesenin převážně drobnou lyriku inspirovanou krásou přírody, folklorem, láskou a pravoslavím. Jeho zájem o ruské dějiny se projevil v poemách. Snažil se o smíření světa staré Rusi se světem revoluce. Předmětem této glosy ale není rozebírat jeho dílo, ale připomenout si jeho ohlas v českém prostředí.

EVA FRANTINOVÁ

Psal se rok 1977 a já jsem v knihovně objevila zelenou obálku knížky. Jak bylo mým zvykem – čas v knihovně byl obvykle vyměřen přestávkami v rozvrhu předmětů nedaleké konzervatoře – „naházela“ jsem tu zelenou knížku do sebe během půl hodiny. Od první básně po poslední. V konzervatoři už mělo zvonit na odpolední hodinu. Ale mně do očí „uhodila“ poslední báseň sbírky, pro mne ta z knížky báseň jedna jediná…

OLDŘICH VYHLÍDAL

A znovu nevím, zda se rozpletou

v mém nitru struny, které povolily,

když hrdlo houslí místo dlaně víly

sevřela smrt svou známou konfetou.