Číslo 20/2020 - 20. května 2020

VÍTĚZSLAV NEZVAL

Tento článek, jehož název shoduje se s názvem vašeho časopisu, není ovšem nějakou pedagogickou nebo teoretickou úvahou.

MILAN BLAHYNKA

Vítězslav Nezval

26. května 1900 – 6. dubna 1958

V čase, kdy se moji vrstevníci po odpoledních honili za míčem nebo pukem, obtěžoval jsem v parku mezi gymplem a hřištěm pohledné spolužačky verši básníka Sbohem a šátečku, který mě uhranul asi hlouběji než i ty nežádoucnější z nich, a říkal jim, drže je za ruku, Manon je můj osud, a také jako druhý verš postupně Zdena, Blanka, Ilja (ano ta Ilja, rodičům připadalo, že je to jméno pro ni) je můj osud, Manon (Zdena atd.) je všecko co neznal jsem dosud / Manon (Zdena atd.) je první a poslední můj hřích / Nepoznat Manon (Zdenu z kvarty, Ilju ze své třídy, Blanku ze septimy, zbožňovanou i Jiřím Veselským, už tehdy básníkem, který psal slohové práce veršem) nemiloval bych. Zdálo se mi, že to dívky dojímá, nicméně Zdena přestoupila do ústavu anglických panen kdesi v Čechách, po jeho zrušení se prý provdala za důstojníka letectva a je lékařka, jiná, nejmenovaná, už roky před maturitou mě ranila, zradila s fotbalistou B. z Bé, i ostatní sešly z očí (na studia, do manželství, do exilu), sešly z mysli – a zbyla mi načas jen básníkova Manon jako rozum, který mi uletěl.

KAREL SÝS

Vítězslav Nezval dnes, v době jak jen možno nepoetické, působí jako zjevení. Jeho dílo rozsahem, mnohotvárností a silou imaginace lze porovnat snad jedině s dílem Jaroslava Vrchlického.