JAN TANCIBUDEK

Kdysi jsem poslouchal pořad v rozhlase, kdy redaktorka zpovídala nějakého spisovatele. Na konec se zeptala hosta,čeho sina sobě nejvíc váží.Odpověděl, že bláznovství. To se mi docela líbilo. Mám s tím také dobré zkušenosti. Píšu do Krajských listů a jeden z článků jsem už odeslal, a skončil na stole šéfredaktora.

Přesně den před uzávěrkou. Zapomněl jsem si ale zavřít soubor a šel spát. Žena šla ještě číst na internet. Když jsem se ráno budil do práce, počkala si na to. A byl tanec, chtěl jsem říct sekec. Moje obrana byla slabá. Prý si nemůžu dovolit poslat do tisku takovou slátaninu. Stornoval jsem jej na prosbu manželky. Já si ale stejně myslím, že dobrý novinový článek musí zdvihnout člověka ze židle. Nebo i z postele. Ale i špatný. A to byl asi můj případ. Hodnotu však posuzují čtenáři. Abychom dospěli k objektivitě. Tady mě napadá píseň Dalibora Jandy s názvem Všechno na Mars. Takže vstávejme z postelí, než nás robot vystřelí všechny na Mars. Lidi jsou už nadbyteční. Manželka k tomu vstala z postele. A to už je příklad bláznovství. Tedy mého pohledu na církevní restituce a obnovu kláštera v Teplé na Karlovarsku. Máme tři čtvrtě milionu nezaměstnaných a létáme pomalu na Mars. Možná může i někdo z toho Marsu spadnout. Měli bychom zase o politickou stranu víc. A nedej bože, to by byla dobrá volba pro Paroubka. Ten by totiž sestavil vládu třeba i s Marťany. Tak to už je superbláznovství. Dalibor Janda zpíval svou píseň v roce 1985. Tenkrát to nebylo bláznovství? Všechny vědeckotechnické poznatky se musí stát přímou výrobní silou. Aby se lidi nedřeli a jejich odměna nebyla jen osm, devět tisíc měsíčně. Jako u nás v porcelánce Merklín. Přeci nemůžeme dotovat církev. Chod jejich majetků a podporovat jejich učení, které je dávno překonané. Ale víme, že je vše relativní. To ví i preláti, mniši všeho druhu, opati i převorové. A jiná nomenklatura církve. Marxužel, nastal čas využít restitucí. A děje se vrchovatě.

Teď si dovolím pobavit čtenáře tématem, který byl v obsahu toho nešťastného článku. Nesl název Kříž za zády. Toho jsem si všimnul, odcházejíc od stolu v přijímací místnosti v klášteře Teplá, kde jednala kulturní komise Karlovarského kraje. Zasedat zde bylo pro mne velikým zážitkem. O tom kříži za zády na stěně jsem nevěděl. To se pokusím vysvětlit a co nejlépe popsat. Když člověk někam přichází, dívá se spíš do prostoru, kde jsou lidé. Hledá, kde je volné místo u stolu. Zasedli jsme a jednali o programu kulturní komise. Místnost byla vybavena nejnovější informační technologií, počítačem a plazmovou televizí. Prostě, pokrok se chápe i v klášteře. Kliknout myší na Vatikán je tak snadné. A odeslat na „velín“ nejnovější informace. Asi v tomto znění – církevní restituce prošly. A potom jistá odpověď: E-mail byl úspěšně odeslán. Je jasné, že ani duchovní kláštera na zázraky nevěří. Nevím, jestli byl papež František spokojen, když mluví o skromnosti. Opat Lobkowicz vyslovil při našem příchodu a přijetí přání. Že by se rád dožil okamžiku, kdy bude klášter krásný. Ale podle mého názoru to není na prvním místě věc estetická. Někdo tam dodal k tomu přání opata: Díky bohu, ale PhDr. Zdeněk Musil, člen komise za KSČM, připojil: Čest práci. Proč ne? Nikdo se nepohoršil, nic k tomu nenamítnul. Jsme lidi. Snad to nebyl až tak kacířský postoj. Jasně jsme ukázali, že jednotu vytváří protiklady. Možná se to přání opata dá nazvat evangeliem pro jednadvacáté století. Spolupráce je nezbytně nutná. A dát tento areál do pořádku, to bude ještě práce obrovská. Jak se říká – „práce jak na kostele“. Potom jsme se odebrali na prohlídku objektu, vyslechli výklady průvodců. Byla to pro mě zajímavá inspirace. Ale o tom později. Za těch pár minut, kdy jsme navštívili mimo jiné knihovnu a kostel, nelze očekávat vyčerpávající informace. Myslím si ale, že mohly být některé objektivnější. Největší neštěstí prý bylo pro klášter období padesátých let. Kdy byli duchovní zatčeni a odvlečeni. Už nikdo přece nebude zkoumat případné provinění. A kdo ví, nebyl-li u toho také nějaký „politruk“. Ale jak zní biblické „kdo jsi bez viny“. Nebylo lepší po II. světové válce zničit všechny zbraně a začít konečně slušně žít? Vyrábět předměty krátkodobé a dlouhodobé spotřeby, bavit se a radovat? Pak by se nemuseli do kláštera stěhovat vojáci, zakládat tam vojenský útvar. Kdo hned po válce začal harašit zbraněmi? Ano, je dobré památky opravovat, aby sloužily k poznání minulosti. Jak určité společenské vrstvy lidí žily. Jak se člověk choval, bydlel, tvořil a pracoval. Snad bude i tato památka sloužit současnosti.

Objekt kláštera a přilehlé stavby mají šanci. Pracuje tam stovka řemeslníků. Mají nelehký úkol, termín dokončení je stanoven. Brzdí jej nálezy, které pak zkoumají památkáři. V K. deníku jsem si přečetl, že tato obnova bude stát půl miliardy. To je suma, za kterou se postavila Slapská přehrada. To mě napadá vždy o povodních. Na Slapské přehradě se „utopilo“ 30 000 vagonů cementu. Ano, ceny různého zboží i mzdy byly jiné. To jenom pro zpestření našeho problému. Je na místě popřát opravě kláštera hodně úspěchů. Určitě zůstane dost zkušeností pro podobné účely. A že to čeští technici a dělníci umí, se dá ukázat na příkladu přesunu cenného chrámu Nanebevzetí Panny Marie v Mostě. Tenkrát to dokázali nejen řemeslníci ŠKODY Plzeň, kdo se podíleli na výrobě přesouvacího zařízení. Začalo se 30. 9. 1975 a denně se pohyboval o 3,16 cm za hodinu. Celkem o 841,1 metru. Neslyšel jsem, že by se nějaká boží síla podílela. Akce se podařila a zkušenosti našich techniků začal přebírat celý svět. V režimu, kdy nebyly potřeba žádné evropské peníze. V období „tuhé normalizace“. Budou-li se v klášteře Teplá konat různá setkání lidí, koncerty a jiné akce, tak to má svůj smysl. Proč by se nemohly konat v nádherném sále s kresbou na stěně s motivem Poslední večeře páně třeba konference KSČM? Možná by také nebylo od věci tam v tom areálu ještě zřídit nějaká předškolní zařízení. A učit děti hned od útlého věku, co je kostel, proč se tam pořádá mše, co to znamená. Nebylo by na škodu takhle nějak vysvětlovat minulost, současnost, a tak trochu umět pohlédnout do budoucnosti? Nebo stavební učiliště. Bylo by tam trvale co dělat. Chápu, že jsem čtenáře pobavil, nebo šokoval, ale budu pokračovat ve „slátanině“. Teď trochu o té inspiraci. Vzorová obnova kláštera by mohla sloužit jako dobrý příklad pro úplnou obnovu závodu ŠKODA Ostrov. Kostel by se tam stavět asi neměl, přece se tam nebudou chodit pracovníci z dílen nebo z kanceláří modlit. Ale Dominik Duka, nebo D. Herman by byli možná rádi. Tam by se uživilo řemeslníků, když mají všechny strany v programu zvyšovat zaměstnanost. Nebo znovu zprovoznit masokombinát Hroznětín. Tady nepomůže žádná nadpřirozená síla, zázraky nebo modlení. Jak budeme za padesát let posuzovat zkázonosnou smršť nejen devadesátých let? Snad to zase není až tak kacířské. A na přesun chrámu v Mostě musely vydělat továrny v průmyslu a zemědělství. Nečekají nás další restituce? Co bylo ukradeno… Kam přišel majetek KSČ a SSM? Nebo ženy z Abertam budou znovu šít rukavice? To by byla bašta. Nebo mít víc „holek z porcelánu“. Opravit dětské lázně Kyselka? Je o čem přemýšlet do příštího volebního období, které nikdy nekončí. Ukradly se lidem továrny a jiné podniky, kde lidi pracovali a zajišťovali si zdroj obživy. Dnes se velké skupině lidí spotřební koš více a více trhá. Je to v ekonomice…, řekl kdysi nějaký myslitel.

V tomto článku jsem chtěl tak trochu ukázat na základní rozpory společnosti. Přinejmenším mezi slovy a činy, mezi teorií a praxí. Možná mezi prací a kapitálem. Nebo strachem a odvahou? Abych byl dobře pochopen. Naznačil jsem materialistický pohled na dění kolem nás. Vyloučit vliv nadpozemských sil je podle mne určitě na místě. Podle mého názoru vyhrál v dějinném zápase materialismus. I ta jedna barevná tabulka skla, zalitá do cínového rámečku okna a vsazená do stěny kostela v Teplé, takovým náhodným silám nepodléhala. A před tím museli třeba „kutnohorští havíři“ nebo právě na Cínovci horníci vyrvat z matičky země rudu a jiné prvky. Nemluvě o přítomném mramoru v uváděném kostele, který se možná přivezl z Libye. A ten mramor jsem v Libyi řezat viděl. Není to také dobrý příklad zákona filozofie o přerůstání kvantity v kvalitu? Hlavně je dobré si připomenou, že v každém lidském počínání je rozumné si rozdělit věci na podstatné a vedlejší. Jinými slovy – klášter Teplá mohl několik let podle mého názoru počkat. Jsem moc zvědav, kdo jej bude spravovat, udržovat a opravovat. Když ještě připomenu, že energii tam budou vyrábět nejnovější technologie ve svazku vodní a sluneční elektrárna, ale i tepelná čerpadla, tak to už nemá s vírou v boha nic společného. A kolik lidí se o to bude starat? Tak to už je možná také bláznivá představa. Kam jsme schopni investovat, když mnozí nemají důstojné bydlení. Zisk z činnosti bude možná vzhledem k proinvestované sumě financí zanedbatelný. A nový klášter a kostel poblíž tohoto monstra? To už je podle mého názoru ještě větší absurdita. Při cestě domů z jednání kulturní komise jsme se tam s kolegy zastavili. Asi není v tomto kraji lepší místo. Tedy poloha v krajině. S trochou napětí jsem přišel k objektu kláštera a díval se zvědavě do okna na vybavení jedné místnosti. Asi to byla kuchyň, viděl jsem totiž mycí stůl a celou linku z nerezu. Všade ticho, asi se mniši zrovna v kostele modlili. Zrovna bil zvon na věžních hodinách celou. U branky plotu elektronické zabezpečení. Prostě super. Na druhé straně máme tisíce bezdomovců a jinak zubožených lidí. Tak rozporů ve společnosti je víc než dost. A kde by se mohly zastavit restituce? Možná u praotce Čecha. Možná už tenkrát tam vesničané obdělávali půdu. A za diktátu katolické církve řemeslníci všeho druhu položili základy tohoto kláštera. Proč nejít v procesu restitucí až tam? Když se vracíme v majetkových poměrech až do feudalismu. I v té době bylo něco „ukradeno“. A kdo se chce vracet tam, kde i malý vzdor tovaryše byl trestán smrtí nebo jinou újmou. Proč si obnovu kláštera v Teplé nezajišťuje sama církev? Když je to jejich majetek? Vždyť si můžou vyhlásit výběrové řízení, a oslovit třeba firmy, které se podílely na výstavbě tunelu Blanka. Svým článkem jsem chtěl ukázat na jevy v ČR, které si zaslouží pozornost.

Na závěr mi snad laskavý čtenář i představený kláštera Lobkowitz dovolí tento citát: „Žádný pochod vpřed není obtížnější jako ten zpět k rozumu.“ Bertolt Brecht.

JAN TANCIBUDEK, zastupitel Karlovarského kraje