Ing. et BcA. MILAN KOHOUT

To ráno jsem si přivstal, neb jsem měl před sebou další z celé řady bezvýsledných pohovorů o zaměstnání. Můj „kádrový profil" bývalého chartisty, ale dnes levičáka, mi až do této chvíle zabouchl v Plzni všechny dveře.

Když jsem kráčel ulicí k plzeňské městské galerii, vzpomínal jsem na svoji polovinu života stráveného v americkém Bostonu a na dlouhou řadu mých univerzitních rebelantských studentů, zpěčujících se tamnímu politicko-ekonomickému kapitalistickému systému. Studentů vytvářejících řady angažovaných performancí a instalací, protestujících proti nadvládě nehorázně se zužující vrstvě lidí ve společnosti, vlastnící stále větší část celospolečenského produktu, zatímco těch zbývajících 99 procent jen bezmocně přihlíží, jak je to jedno procento okrádá.

Angažované umění se pro mé studenty stávalo součástí jejich každodenních životů a jejich vášnivou autentickou výpovědí. Umění splynulo s politikou a ta se životem a ten s uměním.

Došel jsem do galerie a posadil se mezi další tři kandidáty, kteří byli vybráni do závěrečného kola na ředitele městské galerie. Jako posledního si komise nechala na závěr mne.

Podél dlouhého stolu seděla řada těch nejzkušenějších „znalců umění" a před nimi na stole ležely kopie mé koncepce rozvoje městské galerie. Z jejich obličejů jsem mohl jasně vyčíst, že byli značně zaskočeni, protože se jim tím někdo pokouší rozrušit jejich konformní představu o řádné a předpokládané formě a obsahu servírování městem posvěceného umění.

Po několika podle očekávání strnulých otázkách se na závěr nechal slyšet jakýsi moudrý plzeňský stařešina a slavnostně vyslovil svoji zdrcující kritiku mé koncepce, kritiku, která definitivně ukončila jakoukoliv naději na přijetí na toto místo:

„Pane Kohout, víte, my jsme s angažovaným uměním skončili v roce 1989!"

Cestou domů jsem si znova přečetl svoji koncepci a přemýšlel jsem, jestli je vůbec nějaká naděje na oživení současného umění, beznadějně sklouzávajícího jen do buržoazní ozdůbky dunící prázdnoty.

Zde je moje koncepce ve formě manifestu:

Nástin koncepce rozvoje Galerie města Plzně

V dnešní době, kdy opět probíhá historický boj o základní hodnoty lidství, není příliš místo na diktát estetických a kognitivních hodnot v umění. Umění se musí vrátit k etickým hodnotám a nesloužit jen jako, tržní, komoditní a okrašlující doplněk života lidí.

Galerie by se měly přetvořit v místa setkávání myšlenek aktivistů hledajících nové alternativy k našim ustrnulým a úzké třídě sloužícím takzvaným demokratickým systémům, které ohrožují samotné přežití lidského rodu na zeměkouli.

Galerie musí opustit svoji bývalou roli skladiště mrtvých exponátů předkládaných znuděným konzumentům umění a vrátit se ke skutečnému každodennímu životu; neměla by nasměrovávat lidskou mysl na drogové závislosti vizí posmrtných životů.

Galerie se musí otevřít životu na ulici, v bytech, továrnách, nádražích, nemocnicích, školách, restauracích atd. a splynout s nimi. Musí se vrátit do kontextu života, galerie musí být postavená na politické platformě. Význam výrazu „politické" chápejme jako derivaci z originálního slova „polis", čili okruhu věcí veřejných.

Galerie nesmí rozlišovat mezi politikou, uměním a životem a naopak je rozpouštět v jeden tok, prostupující život nás všech.

Galerie musí představovat vibrantní živé umění, umění které je interaktivní, na jehož formě a obsahu se během výstav budou podílet samotní návštěvníci, participanti. Umění používající jakýchkoliv médií a jakýchkoliv jejich kombinací.

Galerie musí opustit schémata, při nichž se návštěvník chodí na představená díla jen koukat jako na muzeální zkameněliny a pak vede prázdné akademické řeči, točící se v nekonečných kolech jazykových masturbací.

Galerie musí pracovat s horizontálně definovanými společenskými hodnotami a neobracet se k mocenským, elitním, či bohem vyvoleným vertikálám.

Galerie musí být otevřená veřejnému životu celé dni a noci. Musí být skutečně veřejným prostorem, kam se může uchýlit jakákoliv nová aktivistická myšlenka, tvar, obsah, řešení.

Galerie musí být aktivista v touze lidí po zásadních změnách ve fungování společnosti. Touze, při níž se nepotlačuje jakákoliv lidská myšlenka. Galerie se tím vlastně stává laboratoří svobody slova a myšlenek. V galerii musí být dovoleno řvát z plných plic a vyjádřit necenzurovaný vztek a zlost, která pročišťuje vědomí a setřásá z něj nánosy kulturních zpuchřelostí a konformismů.

V galerii by se měly pořádat komunitní sněmy, v kterých by se kolektivně řešily jakékoliv rozpory, neshody a konflikty v plzeňské komunitě, participující na životě galerie, a při kterých by se vařilo jídlo, o něž by se všichni podíleli.

Galerie musí být místem absolutní svobody slova umělce s jakkoliv kontroverzními a i někoho hluboce urážejícími projevy.

Galerie musí být veřejné místo pro každého člověka ve společnosti, protože každý je umělec a měl by tvořit.

Galerie musí být cestující a komunitu prostupující prostorou pro tvorbu. Pro tvorbu, která aktuálně zaznamenává každodenní život každého z nás, pro tvorbu, která nechce být zapsaná do nějaké historie umění a tím odkázaná ke statičnosti. Galerie nesmí být snobem stavícím zdi mezi lidmi a jejich vztahem k živému umění.

Galerie musí být permanentně naplněna živým uměním, které se rozpadá hned poté, co bylo vytvořeno, a nabízí štafetu novému, každý den se přetvářejícímu a veřejností tvořenému výtvoru. Galerie musí žít v absolutní přítomnosti.

Galerie by měla být živou hmotou, kde vždy převládá tvůrčí proces nad jakýmkoliv produktem. Produktem, který násilně unáší umění do sféry prodejnosti na trhu a tím ho znásilňuje a dělá z něj prostitutku v rukách kšeftařů. Galerie nikdy žádné umění neprodává, tak jako se nemůže prodávat soucit, láska a každodenní život.

Galerie musí být místo pro uměleckou rebelii, politickou nekorektnost, skandalizování ustrnulých myšlenkových a kulturních norem, které nás vždy zotročují a oblbují a oklešťují nám svobodu myšlení.

Galerie musí být naplněna odporem vůči jakémukoliv násilí vytvářenému vládnoucími strukturami. Galerie musí podrážet pyramidové struktury moci a rozmělňovat je na samosprávné myšlenkové významy, postavené na rovnosti lidí.

Galerie musí být místem pro autentičnost a bezprostřednost v lidském chování i chování celé společnosti. Umění nesmí používat přetvářky. Galerie musí být plná emocí.

Galerie nikdy nechce, aby umění soutěžilo o nějaká ocenění, která z umění dělají sportovní souboj a vytvářejí elitní uměleckou skupinu cenami ověnčených mrtvol.

Galerie musí být místem permanentního autentického socializování a azylem poskytnutým při útěku od jakéhokoliv diktátu společensko-systémové blbosti, která ovládá dnešní politicko-ekonomický systém, vytvářející myšlenkové klece nemající v minulosti obdoby.

Galerie musí otevřít zdi kolem procházejícím lidem, zprůhlednit se.

Galerie musí propojit všechny naše smysly od zraku, přes čich, hmat, sluch, chuť.

Galerie musí být místo pro permanentní revoluci mysli.

Galerie si musí změnit jméno a opustit zazděnost významu slova GALERIE.