MILAN BLAHYNKA

V předposledním čísle sbírky HARLEKÝN NA ŘÍMSE (KAMPE, b. m. 2013, s autorčinými ilustracemi a v obálce i grafické úpravě Kateřiny Marinové) básní Alena Vávrová o tom, jak poté, co „žralok noci“ spolkl její jistěže ne pouze „pocit / že svět naruby / se obrací,“ vynesli ji ptáci snů až ke Goghovu slunci a z pár jeho čar „je tu silný dar / dar nejen vidět / ale i naslouchat / naslouchati si navzájem / než se všichni rozplynem.“

Darem nejenom vidět, ale i naslouchat radosti i úzkostem doby v čase, kdy „lásku jak žiletku rozpustila / lepkavá vzteku coca cola“, v čase, kdy láska „šla bůhvíkam“ (neboť „láska to není strčit / Ho do horké vlhké díry / a představovat si jinou“), v čase, kdy „už nic se nezaděje / leda vlastní smrt,“ vyniká velmi osobní a mélicky osobitá sbírka kapesního formátu (na 120 stranách 104 básní) jako úchvatný hlas života, který je přetěžký, ale nepoddává se smrti, jež je „pod každým čárovým kódem“, byť je pod ním ještě „další / kód: všehosmrt.“

Vávrová se smrti nevysmívá, ani nesází na recepty výcviku pozitivního postoje. Nejde ji o postoj, ale pohyb. Jedním z nejnávratnějších motivů sbírky je tanec, nejmagičtější ztělesnění pohybu. Nejenom její Radostná báseň přímo „tančí o život“, i když člověku není do skoku a „motýli v žaludku tancujou“. Vávrová netoliko v básni Rebro tančí po zbojnicku, zvlášť když v ní „tichoulince zanaříká“ její „Vzpurné / Rebro / Jánošíka.“ Její Podzimní sklizeň? „Barevné listy / v posledním / vášnivém tanci / před večerem.“ V Říjnovém tanci říká svému čtenáři: „Jsem to já / kdo s tebou jde / a tančí.“ V sousední básni „tančíme spolu na horské louce“, kde svítí modře protěže imaginace, a pozor, výslovně: „Úplně mimo Dobové tance.“

I kdyby knížku neuváděla poznámka, že „vychází k 100. výročí narození Bohumila Hrabala“, čtenář by o tom nezapochyboval, vždyť už pátá báseň je vyznání stálého bytí s ním: „Dnes v noci navštívil mě lev / A byla jsem Stará hospoda / a vstoupil do mě / Hrabal s kýblem piva / pivínka jako křen / Oči mu zářily / Zpíval o člověku / a lev mu dával pac… // Sny pletou páté přes deváté / Často sama bývám v obrazech…“

Tu Vávrová přímo připomíná svá Soukromá hrabaliana (1998), ale sbírka, která se nepřímo hlásí k Hrabalovi už svým názvem, rozvíjí nebo dopovídá některými básněmi i jiné autorčiny sbírky: Františkolázeňská fuga a výslovně Františkovy Lázně dle Hieronyma Bosche ukazují k její knížce čtenářsky snad nejúspěšnější, k Mým a Františkovým Lázním (1993), jiné k Nahatmě (1989). Nad přáním „ať kotě / noci této / olizuje tě drsně / růžovým jazykem“ nelze si nevybavit klíčovou Režnou z její prvotiny, nad verši loučícími se s překladatelem, básníkem, a ctitelem čaje vzpomeneme na bibliofilský bibelot Marcikáj aneb Čajovou báseň (1999). Harlekýn na římse působí zkrátka jako svorník v klenbě básnířčina celého dosavadního díla.

Když k tomu připočteme umění Vávrové pojmenovávat (podzimní večer s Ferencem Listem jako „večer / přiměřených depresí“) a okouzlení z takových sugestivních hlubokých básní jako Lázně v dešti nebo jako „téměř zaklínání“ Vroucí přání, a na druhé straně verše pranýřující „mam a klam“ dnešního světa, musíme říci, že je na čase, aby některé renomované nakladatelství shrnulo dosavadní básnířčiny verše ve špalek, jakého se už dostalo autorům mnohem skromnější básnické síly. A aby se tak stalo, „než se všichni rozplynem“.