VLASTISLAV HNÍZDO
K dnes opomíjeným literátům druhé poloviny padesátých let minulého století patří Jiří Šotola. Je z nemnoha autorů, kteří se ve své době úspěšně projevovali v poezii, próze i dramatu. Vedle svých uměleckých kvalit byl i schopným publicistou a organizátorem kulturního života.
Narodil se před devadesáti lety, 28. května 1924 ve Smidarech u Hradce Králové jako syn středoškolského profesora češtiny. Získal všestranné všeobecné a umělecké vzdělání. Po válečné maturitě na královéhradeckém gymnáziu studoval na dramatickém oddělení Státní konzervatoře, po totálním nasazení činoherní režii na Divadelní fakultě AMU a souběžně s tím i šest semestrů estetiky a filozofie na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Dokonalou teoretickou průpravu uplatnil na přelomu 40. a 50. let jako dramaturg a režisér oblastních divadel v Hradci Králové, Trutnově a Šumperku. V dobách tání po Stalinově smrti působil jako kulturní redaktor v Československém vojáku a po založení časopisu pro mladou literaturu, měsíčníku Květen (1955–1959), se stal jeho výkonným redaktorem a posléze šéfredaktorem. Měl k tomu předpoklady neboť už za středoškolských studií, publikoval poezii a divadelní referáty ve Studentském časopise a po osvobození pak v Mladé frontě, Rudém právu, Hostu do domu, Divadle ad. Po administrativním zastavení Května (1959), redakčně působil v časopisech Kultura, Kulturní tvorba a v Literárních novinách, které načas i řídil. V druhé polovině šedesátých let až do r. 1967 byl i prvním tajemníkem Svazu československých spisovatelů. Od té doby byl spisovatelem z povolání.
Ideologickým zákazem publikování v letech po srpnové invazi byl postižen až do r. 1975, kdy po sebekritickém vystoupení v Tvorbě mu bylo umožněno veřejně se umělecky projevovat. Publikoval tehdy několik historických románů a věnoval se dramatické tvorbě pro divadlo a televizi. Po těžké nemoci zemřel před pětadvaceti lety 8. května 1989.
Do literatury vstoupil Jiří Šotola jako básník. Jeho první básnické pokusy vznikaly za války. V prvních dvou sbírkách Náhrobní kámen a Čas dovršený (1946) reflektuje pod spirituálním vlivem Horovým převážně válečnou zkušenost. Po takřka desetiletém odmlčení vyšly sbírky politicky angažované poezie Za život a Červený květ silně závislé na Šrámkovi, v nichž revokoval i své vojenské zážitky.
Osobitým hlasem zněla jeho poezie v knížkách Svět náš vezdejší (1957) a Venuše z Mélu, jimiž prezentoval program poezie všedního dne, jehož byl teoretickým spolutvůrcem. Extrovertní básníkův typ se posunul od vnějšího popisování světa k jeho interpretaci, od abstraktní oslavy lidského života k jeho konkrétnímu pochopení a historickému začlenění, od hyperbolicky proklamativního pojetí všednodennosti k jejímu střízlivějšímu a zásadnějšímu pojetí. Ani zde však neopustil formální závislost na vzorech (tentokrát na Nezvalovi) a zůstal v řadě za básnickými protagonisty programu – zejména Miroslavem Holubem a Miroslavem Florianem.
V šedesátých letech, po odeznění programu poezie všedního dne, ve sbírkách Hvězda Ypsilon (1963), Poste restante (1963), Co a jak (1964) a Podzimníček (1967) stále více proniká téma zmaru a smrti. Šotola tehdy opustil sféru poezie, aby se nadále věnoval tvorbě prozaické a dramatické, v nichž se jeho umělecký talent i předchozí reálná zkušenost uplatnily nejvíce.
Rozsáhlá románová tvorba, jíž se Šotola věnoval od konce šedesátých let, vyjadřovala vesměs skeptický autorův pohled na svět minulý i současný. V románu Tovaryšstvo Ježíšovo (1969), odehrávajícím se v pobělohorské době, líčí v dramatickém příběhu jezuity Vojtěcha Hada a hraběnky Marie Maxmiliány Slavatovny, rekatolizaci ve východních Čechách.
Poslední léta života potulného loutkaře Matěje Kuřete na počátku 19. století v období napoleonských válek zachytil román Kuře na rožni (1974), zprvu vydaný v samizdatu. O životě Jana Nepomuckého ironicky vypráví další román Svatý na mostě (1978). Příběh Osmnáct Jeruzalémů (1986) je věnován dětské křížové výpravě do Svaté země. Znechucení z historie 20. století autor vyjádřil ve volné románové trilogii Malovaný děti (1983), Róza Rio (1986) a Podzim v zahradní restauraci (1988), dovedené až do poloviny osmdesátých let. Ve všech těchto prózách uplatnil svou dramatickou průpravu a zkušenost, jež se projevuje ve vyhraněné charakteristice mnohých postav a v dialogické formě jejich promluv.
Dramatický akcent Šotola vyjádřil v divadelní, rozhlasové a televizní tvorbě, počínající již v šedesátých letech tituly Amorfeus a Waterloo, uvedenými v televizní podobě. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl jedním z nejpopulárnějších autorů na českých jevištích. Využíval náměty historické i současné, vyjadřující jeho charakteristický ironizující a skeptický pohled na skutečnost. V hrách Cesta Karla IV. do Francie a zpět a Bitva u Kreščaku aktuálně reagoval na vzdálené historické události, zatímco současnými náměty (Pěší ptáci, Padalo listí, padala jablíčka, Možná je na střeše kůň) vyjadřoval zmarněné pocity své generace. Máchovské téma, které bylo jeho divadelním epilogem, zpracoval ve hře A jen země bude má. Mistrnou interpretací většiny těchto her vynikalo Realistické divadlo, s nímž autor spolupracoval.
K mnohotvárnému spisovatelovu odkazu patří i jeho básnické překlady z ruské a bulharské poezie, spolupráce na několika filmových scénářích a četná publicistika.
Jiří Šotola byl synem své doby. V letech své umělecké zralosti charakterně vyjádřil podstatu společenské atmosféry a v případě poezie všedního dne naznačil i smysl literárního směřování. Jeho tvůrčí úsilí není určeno k zapomnění.