MIROSLAV VEJLUPEK

Přišel život na souš z vody, potažmo z mokřadů, nebo byl na Zem transportován meteority, ba i v pouhém prachu z hloubi vesmíru? Je-li pravděpodobnější druhá verze, je potom vesmír živý? Ano-li, přestala být hypotetickou mínka, že kosmos vedle složky fyzikální a chemické má ještě složku třetí – tu duchovní. Jejím produktem je t a k é Homo sapiens sapiens.

Když Charles Darwin strhl člověka z chrámového oltáře výlučnosti, bylo to skutkem Mysli, potažmo Inteligence. Když po stu letech učinil totéž Richard Dawkins prohlášením, že člověk je jen schránkou vytvářející genům podmínky pro přežití, ti s komplexem výlučnosti se čertili opět. Jenže Dawkins už nebyl sám: Též otec kybernetiky Norbert Wiener nahlédl člověka jako schránku – inteligentní Mysli.

Omyl – o žádnou degradaci člověka nejde! Kybernetika, která se i v prvním čtrnáctiletí třetího věku po Kristu zdá být přemnohému spisovateli studenou, nepřátelskou vědou (začasto jen takzvanou vědou), kterou možno poprvé ignorovat, podruhé dokonce odsoudit, je dosud nejpravdivější vědou o životě, po boku informatiku a kognitivní vědu. Je o člověkově životě a je především o životě c e l é m. Kupodivu ten, komu to uniká, je namnoze řadový spisovatel. (Škoda převeliká!) Člověkův každodenní život jím ztvárněný je tím pádem už neúplný, donekonečna opisovaný fragment, nezohledňující posouvající se horizonty společenského vědomí.

Po tisíciletích primitivních znakových systémů dospěla kultura zoologického druhu Homo sapiens sapiens přes znaky-obrázky k písmu. Jakmile vyšel písmu v ústrety knihtisk, pozemská kultura přidala do kroku. Tak svižného kroku, že povila přístroje (zatím jen) o stovkách a tisících neuronů. (Neteorizujeme!) Další neurony přibydou, zatímco kapacita člověkova mozku zůstává stejná už po deset tisíc let. Snad i proto řadový spisovatel ne a ne včlenit se do procesu procesů: vplývání kultury vymezené papírem a knihou do kultury vymezené digitalizovaným znakem, hardwarem a softwarem, kyberprostorem. Osiřelý, postává spisovatel za palisádou odeznělého času vydumřelých jistot. Svého času, a nijak vzdáleného, zaujal literárního tvůrce novátorský digitální filozoficko-umělecký opus. Přišel po desítkách. Měl legitimaci Obce spisovatelů, Unie českých spisovatelů, Českého centra PEN klubu. Jako by to však byl kapitulantův vzkaz blízké historii, spisovatel pojal internetový elektronický tvar jako jednu z dalších příležitostí představit se už nevídaně početnému publiku, prezentovat se vžitými, ustálenými ještě tvůrčími dispozicemi, upozornit na knihu, která mu vbrzku vyjde etc. Nepojal PC, třebas jen se začátečnickým počtem neuronů byl, jako tvořivého partnera schopného nových literárně-grafických výrazů a dokonce i uměleckých druhů a jejich žánrů. Řadový spisovatel neusiloval přinést novum, nepokusil se. Jen dodal dílo – z papíru klávesnicí přepsané.

A tak nelze nezapochybovat, zda spisovatel papírem izolovaný, je vůbec v stavu překročit svůj stín. Může přece být, že digitalizované znaky ošetřené invenčním hardwarem a softwarem nabídne recipientovi už v dohlédnutelných prvohorách kyberkultury tvůrce přece jen osvíceně adaptabilní, ovšem křtěný jinak než na spisovatele a tvořící jiné, tradiční literatuře již nepodobné.