KAREL AKSAMIT

Saxofon vypustil první tóny, rozběhlo se piano a štíhlé paličky bubeníka udaly rytmus.

Světlo pohaslo. Několik párů se vzalo za ruce. Žlutavý půlměsíc reflektoru vyrostl v úplněk.

Stála u sloupu a prsty složenými za zády se o něj jemně opírala. Přivírala oči, ale když ji požádal o tanec, dobře ho viděla. Na parketě byli šestí. Při prvních pomalých taktech poznali, že jim to dobře půjde. Tančili pomalu, volně – hudba je však donutila zrychlit.

Přišlo to náhle, nečekaně. Najednou nevěděli o světě kolem sebe. Sál se točil a byli na dně jeho víru. Vlny hudby je zvedaly a vrhaly navzájem proti sobě. Saxofon bubnoval staccatem, piano bilo prudce černobílým hlasem, bubeník si pomáhal plechy a pozoun nad tím vším naříkal kvílivě glizandy.

Raz dva. Raz dva. Špičky, pata. Nahoru, dolů, klap, klap, hrálo celé tělo.

Stále zrychlovali. Předběhli ostatní, kteří jim uvolnili půlkruh místa. Drželi se pevněji a prapor jeho kravaty vlál každou chvíli jiným pohybem. Opisovali kruh a blížili se k hudbě.

Poznávali se v letu skladby. Černá kravata, modrá halenka, černé sako, škrobená proužkovaná široká sukně, malý plný obličej černovlásky, vlasy půlkudrn kanadského trávníku, lakované lodičky, mokasíny šedých ponožek...

Reflektor barvil cigaretový dým – chvílemi byl červený ohňovým plamenem. Žlutá jí slušela nejlépe a přikryla miniatury pih. Točili u hudby a cítili pot pohybu. Zůstali ve světle notových pultíků. Orchestr šílel blízkostí.

Vraceli si těla prudce jako míče. Při nárazech přivírala oči, kousala se do nelíčeného rtu a zvolna usykávala.

Pianista v brčálově zeleném kabátě s černým smokingovým límcem a zelenou žabkou motýla je viděl a vrátil skladbu do repetice.

Pořadatel obcházející sál se k nim zvolna blížil. Nerozhodně se zastavil a světlo reflektoru je kropilo nesympatickou fialovou.

Raz, dva, raz, dva. Poklepy špičky a paty, dolů, nahoru a uprostřed již známé melodie bolestivé vlny odlivu a přílivu.

Lidé kolem zmizeli, tělo roztřáslo mravenčení, zima a žár, saxofony klepaly s bubnem a piano pršelo tvrdým krupobitím.

Zastavili se s hudbou a chvíli se drželi, nežli v nich dozněl rytmus pohybu.

Zrudli a byli propoceni, upravovala si halenku, přihladil si límec bílé košile. Znělka rozehnala taneční páry a složila noty hudebníků. Světla pohasla a reflektor se zastavil na bílé.

Vypotáceli se ze sálu a v tlačenici šatny jí pomohl do balonového pláště. Přejel si prsty nízké vlny vlasů, a když vyšli, ztichlou ulicí tmy zazvonila líným pohybem tramvaj.

Věděl, že se jmenuje Marta a jméno Karel se jí zalíbilo.

Usmála se a odjela poloprázdným vozem.

Mávala mlhou cesty u řeky a ztratil ji v nedalekém ohybu ulice. Zvedl si límec a šel pomalu domů.

Klap, klap, duněly těžce nad kanálem jeho osamocené kroky.

Malinký hrkavý vláček je vracel do města černou nocí. Přes rameno měl přehozenou jako pušku starou kytaru. Dotýkali se odřenými manšestráky a vzadu u záchranné brzdy si splétali provazce prstů.

Vlak zabrzdil stanicí a struny kytary vystřelily vysokým tónem.

Řeka šlehala chladem mlhy.

Našli se v polibku.

Zvrátila hlavu a v kymácejícím se reflektoru nádražní lampy tiskla rty a sykala bolestí, jak ji svíral.

Na pokraji města vystoupili a vraceli se zvolna po navigaci domů.

Sundal kytaru opatrně s ramene a položil ji vedle sebe. Ztratili se v trávě. Přikryla je poduškou neviditelnosti.

Vlak houkal stoupající tratí a poházel je jiskrami. Nevěděli o světě a svět nevěděl o nich...

„Bude to Kája, po tobě," usmála se na něho v bílém sále. Když za týden vyšli spolu, tlačil trochu neobratně a ostýchavě zánovní kočárek.

Kouřil hubenou cigaretu a držel ji za ruku.

Prstýnek neměla a z domova ji vyhodili.

Ventilátor vinárničky k nim vpustil sametový hlas saxofonu, rozběh piana a bubeník udával rytmus poklepy.

Podívali se na sebe. Letěli do vzdálené skladby.

Kočárek zaplakal Kájou.

Vrátili se do toho sálu znovu. Hudba zaměnila zelený brčál za hněď. Reflektor pouštěl bubliny světel.

Když blýsknul fialovou, pořadatel s páskou na rukávě se k nim prodral a poklepal jim na rameno: „Tančíte příliš výstředně..."

Zapamatoval si tu melodii. Hrál ji divoce v malém hrkavém vláčku, do kterého přesedli v Českých Budějovicích.

Uvítalo je malé šumavské nádraží s pěti písmeny.

Večer se hlásili na státním statku.

Zánovní kočárek postavili do předsíně bílého domku.

Pohladila toho malého, jenž právě usnul.

Smáli se a ve stínu noci se políbili.

Louky k nim voněly oknem.

Vzdálený vlak houkal prudce stoupající tratí a poházel jejich krajinu jiskrami plamene.

Nevěděli o světě – ale země věděla o nich...