VÁCLAV PELCMAN

Apokalypsa podle Sýse

Dovolte mi, abych se svěřil se svým názorem na vydání zatím poslední básnické sbírky Karla Sýse Apokalypsa podle Joba (Periskop 2013). Po prvé zmínce o tomto díle (O-K č. 48/13), od D. Strože, nebylo možno nějak podrobněji poznat význam tohoto počinu. Knihovna zatím žádný výtisk nemá (a asi mít nebude), ani knihkupectví Kanzelsberger (k mému překvapení však s devíti tituly tohoto autora!) dílo neprodává. Nakladatelství Futura je, pro mimopražské čtenáře, obtížně přístupné. Teprve když v O-K č. 2/14 vyšlo rozsáhlejší hodnocení této básnické sbírky od Milana Blahynky, a hlavně úryvek asi z jednoho zpěvu, Historie je kojná přítomnosti a Sibyla příštích dnů, bylo možno si udělat nějaký úplnější úsudek.

Od svého mládí jsem horoval hlavně pro lyriku, v které jsem hledal protipól ke svému „technickému" osudu! Po kapitalistickém puči jsem se, ve stále větší míře, k poezii vracel, tentokráte abych hledal útěchu před „svobodnou" kulturní činností tohoto období. Bohužel v současné poezii (nemám však ucelený přehled!) neshledávám nic povznášejícího, a ani to asi nejde! Nezbývalo tedy než hledat oporu u klasiků. Tam ji lze nalézt, ale lze tam také najít příklady, které ukazují, že opravdový literát (básník, spisovatel i novinář) by se neměl bát zodpovědně se vyjadřovat k současnému dění! Proto je třeba, podle mne, uvítat literární počiny, které burcují (což je nevděčné) veřejnost k pozornosti na současné dění. Je to opravdu těžké, protože vládci všech dob dobře vědí, že nejlépe je poskytnout lidem „chléb a hry", aby se příliš nezajímali, jak se s nimi manipuluje! Jinými slovy je třeba žít nejen lyrikou, ale je nám potřeba více poezie bojující, i když to vypadá donkichotsky. A takovou se mi jeví, i z malé ukázky, „básnické pásmo" Karla Sýse. Pro někoho budou verše možná výrazově dost „silné", ale v současném marasmu se s lyrikou dostaneme jedině hlouběji do doby temna. Křesťanští a jiní demokraté by nás tam jistě rádi zaváděli. Proto také současní strážci demokracie budou mít asi dilema: bít či nebít, štěkat nebo přehlížet. Že by se mezi nimi našel někdo, kdo uzná potřebnost a oprávněnost takovéto poezie, se asi bohužel nemůže čekat. Rád bych se, i kvůli autorovi této sbírky, mýlil!

VÁCLAV PELCMAN, Děčín