JOSEF BÍLEK

Také si všímáte toho, jak postoupil zájem (hlavně organizátorů různých akcí), což je podmíněno naprosto zřetelně komerčními důvody, o strašidla?

Ty tam jsou doby lidových vyprávění třeba o světýlkách na Blatech či pověsti o Bílých paních. Není již jen Bílá paní rožmberská, ale téměř každá hradní zřícenina má nějakou, třeba jinobarevnou, i když slavná Bílá paní měla svou historickou předlohu v dceři Oldřicha z Rožmberka, jejíž listiny se dochovaly a naposled je vydala pracovnice pražské Filozofické fakulty doc. Anna Skýbová, ale starší historikové o osudech té předlohy dobře věděli.

Leč nechci tu rozebírat tyto mytologické či polomytologické postavy, ale chci se alespoň dotknout toho, co jsem uvedl v názvu této glosy.

Je všeobecně známo, že mnozí pracovníci obchodů, obchůdků, neřkuli oněch »řetězců« využívají různých strašidel, a těch je kolem nás mnoho. Aby si snad čtenář nemyslel, že jsem zásadně proti »strašidlům«, nikoli, ovšem s mírou a přiměřeností. A tu se mi zdá, že tato »míra« je nadbytečně překračována. Se strašidly se setkáváme doslova na každém kroku, ať je to třeba v různých okostýmovaných průvodech a slavnostech (dokonce ZOO na Hluboké či na JETE Temelín).

Strašidla lákala a lákají i množství autorů dětských knížek, jak ukazují četné ediční plány četných nakladatelství.

Už před léty napsala národopisná pracovnice, spisovatelka a zakladatelka dětské ozdravovny v Černovicích u Tábora stať do tzv. Černovického sborníku, kde píše o svatém Buriáši, což by byla postava podobná nějaké figuře z halloweenského průvodu z našeho prostředí, ovšem s maskou vyrobenou nikoli z dýně, nýbrž z krmné řepy.

Aby mi bylo rozuměno, opakuji, že strach, obavy, »bání«, patří k životu. Vždyť již před mnoha léty napsal básník Jan Skácel o Karafiátových Broučcích, že tento spisovatel dokázal dětem napsat o smrti, ale tak, že se nemusely z tohoto přirozeného konce života děsit.

A to by asi mohla být ona hranice, kterou není správné přešlapovat.