EMIL HRUŠKA
Rychlá a poměrně snadná porážka Polska ve válce, zahájené 1. září 1939, přivodila euforii nejen Hitlerovi, ale celému Německu; posílené sebevědomí ji nutně provázelo. Ovšem bylo jen a jen na fýrerovi, aby spřádal další vítězné plány. Hitler spěchal. Už 27. září 1939 oznámil svým nejbližším v kruhu nacistů nejvyšších, že ihned po skončení polského tažení napadne německá branná moc nenáviděnou Francii. To však vyvolalo zděšení mezi německou generalitou: napadnout Francii vzápětí po Polsku, při problematickém poměru sil? Hitler ale všechny protiargumenty razantně odmítl a nařídil vypracování plánu útoku.

Němečtí stratégové vyhotovili tři operační plány, jednotné však v tom, že těžiště úderu nacistické armády (konkrétně armádní skupiny B) spočívalo na severu, takže Francie měla být napadena před severní Belgii a Holandsko. Podstatou byla snaha obejít silně opevněnou tzv. Maginotovu linii a vést úder před Belgii a případně také před Holandsko a Lucembursko. Plán tak nebyl nijak originální a podobal se plánu německých stratégů za první světové války.
Náčelník štábu armádní skupiny A generálporučík Erich von Manstein však s tímto plánem nesouhlasil (označuje jej za předvídatelný) a předložil protinávrh, vypracovaný společně s velmi schopným generálem tankových vojsk Heinzem Guderianem, kde jádro překvapivého úderu na Francii měla nést armádní skupina A, postupující přes Ardeny.
Náčelník generálního štábu Franz Halder Mansteinův plán rezolutně zamítl. Hlavní důvod: v navrhovaném směru je přece terén velmi nevhodný k nasazení tanků. Mansteinův počin byl hodnocen jako nekvalifikovaná provokace a její původce byl za trest přeložen na mnohem méně významnou funkci velitele sboru ve Schwerinu. Závěr: přípravy k napadení Francie budou konány podle plánu, ve kterém armádní skupina B zaútočí severním směrem!
Pokud šlo o termín útoku, Hitler rozhodl, že do Francie jeho vojáci vyrazí mezi 15. a 20. lednem 1940. Ale nestalo se. Plán třetí říše totiž nechtěně zhatil mladý major luftwaffe, tedy německých vzdušných sil, Helmut Reinberger, jenž vstoupil do dějin jen a jen kvůli své lehkomyslnosti. Ačkoliv! Hitler, jak známo věřil v Prozřetelnost. A ta mu možná přes majora Reinbergera vzkázala: Pryč s původním plánem, byl špatný!
Major Reinberger měl důvěru nadřízených a byl důkladně prověřen pro činnost, kterou vykonával: byl kurýrem doručujícím písemností mimořádné důležitosti. Přepravoval je v bytelné kožené aktovce, opatřené zámky a bezpečnostním řetízkem. Víme dokonce, že aktovka byla barvy žluté.
Dne 9. ledna 1940 se vydal do Kolína nad Rýnem. Měl dopravit na veledůležitou poradu armádních špiček právě plány, týkající se útoku na Francii a Holandsko. Tedy dokumenty mimořádného významu, které měly podléhat mimořádnému bezpečnostnímu režimu.
Reinberger cestoval z Berlína vlakem. V Münsteru, nějakých 130 kilometrů od cíle své cesty, se zdržel. Měl zde vyčkat nočního vlaku do Kolína nad Rýnem. Ale nejel jím. Potkal totiž kamaráda: také majora, jménem Erich Hönmanns. Hönmanns byl pilotem kurýrního letadla.
Radost ze setkání byla vzájemná. Kamarádi se jali popíjet a Reinerger, čekající na vlak, možná mohl dopadnout jako dobrý voják Švejk, jemuž z táborského nádraží ujely všechny vlaky do Českých Budějovic, poněvadž pil jedno pivo za druhým. Kamarád Hönmanns však přišel se skvělým nápadem: Vykašli se na vlak! Na letišti Loddenheide odpočívá můj Messerschmitt Me 108. Popijeme, prospíme se a ráno tě do Kolína dopravím, vždyť pro letadlo je to jen kousek! Nápad byl akceptován, je to přece tak jednoduché... Vrchní velitel Luftwaffe říšský maršál Hermann Göring sice zakázal, aby přísně tajné materiály byly přepravovány kurýrními letadly, ale - kde je Göring a kde jsme my!
Dobrá nálada obou majorů mohla trvat do doby krátce po startu letadla. Obloha se zatáhla, vál silný východní vítr, který letadlo odklonil asi o 30 stupňů z kurzu. Řeku Rýn, důležitý orientační prvek, Hönmanns kvůli silné oblačnosti přehlédl a přeletěl. Pak Höhmanns nějakou řeku uviděl, ale uvědomil si, že Rýn to být nemůže. Byla to belgická řeka Maas. Mezitím v ledovém vzduchu namrzly nosné plochy křídel letadla; namrzlý motor začal vynechávat, až vysadil úplně. Stroj rychle ztrácel výšku.
Hönmanns náhle spatřil malé pole a rozhodl se na něm za značného rizika nouzově přistát. Letadlo skončilo rozbité v křoví, ale jinak se manévr zdařil. Majoři se při přistání nezranili. Kde se vzal, tu se vzal, byl tu nějaký děda a tolik francouzsky rozuměli, že jsou u belgické obce Mechlin.
Následující dění by možná bylo dobrým námětem pro grotesku s koloritem tragédie. Reinberger si uvědomil, že se dostal do průšvihu kosmické dimenze. Po opuštění trosek letadla třímal svou aktovku a horečně přemýšlel, co s jejím obsahem. Rozhodl se aktovku otevřít a všechny dokumenty spálit. Jenže nebylo čím. Reinberger i Hönmanns byli nekuřáci! Neměl by oheň neznámý starý muž?
Vesničan dává Reinbergerovi zapalovač. Jenže když se Reinergerovi přes silný vítr konečně podaří nějaké papíry zapálit, jsou tady belgičtí četníci a oheň hasí. Reinberger a Hönmanns jsou zbaveni svých osobních zbraní a odvedeni na četnickou stanici. Reinberger se jen tak nevzdává. V místnosti sálají kamna. Reinberger v jeden moment vyskočí od stolu, bere na něm rozložené dokumenty, skáče ke kamnům a papíry do nich cpe. Četníci jsou ale neméně rychlí: pacifikují Reinbergera, papíry z kamen bleskově vytahují a zachraňují před plameny, byť za cenu popálenin.
Třetí a poslední zoufalou Reinbergerovou akcí na stanici byl jeho pokus zmocnit se pistole jednoho z četníků. Nepodařilo se a Reinberger skončil v poutech. Pak se sesypal a v slzách pravil, že pistoli chtěl jen proto, aby se mohl zastřelit. V Německu s ním totiž nebude slitování.
Večer toho dne, tedy 10. ledna 1940, byla už Reinbergerova aktovka na belgickém generálním štábu v Bruselu. O obsahu dokumentů byli obratem informováni Francouzi a Britové. Ti však měli německý plán útoku - možná pro jeho nápadnou podobnost se strategií Německa za první světové války - za podvrh a majora Reinbergera pokládali za nástroj této strategické dezinformace.
V Německu nastalo pozdvižení, zpráva o tom, že Reinbergerova aktovka je v rukou nepřítele, se k Hitlerovi rychle dostala. Plán útoku musel být rychle zásadně změněn. A tak se dostal ke slovu se svým plánem generál Erich von Manstein.
Podle jeho plánu, Hitlerem definitivně schváleného, měl být útok veden přes Belgii, Holandsko a Lucembursko, a to dvěma armádními skupinami. Jedna měla napadnout Belgii a Holandsko a dát Spojencům najevo, že plán z Reinbergerovy aktovky přese vše platí. Předpoklad, že Francie a Velká Británie nasadí své nejlepší jednotky do kritických pozic hluboko na území Belgie a Holandska, se vyplnil. Druhá německá útočná skupina tak mohla rychle proniknout přes Ardeny, kde byl hlavní směr útoku, a výpadem na severozápad odříznout nejlepší spojenecké jednotky. Však také někteří historikové označují Mansteinův plán, samotným Churchillem charakterizovaný jako „plán seknutím srpem" za jeden z nejgeniálnějších vítězných plánů, které kdy od vojenských stratégů vzešly.
Německo zaútočilo 10. května 1940.
Do 22. června 1940 byla Francie poražena, spolu s ní také státy Beneluxu.
Hitler, který nařídil, že major Reineberger má být po návratu do Německa zastřelen, by mu mohl vlastně poděkovat.
Major Reinberger přežil válku v zajateckém táboře a pak se vrátil domů.
Na místě přistání stroje řízeného Hönmannsem vznikl v roce 2006 památník. Památník Reinbergerově aktovce...