LUBOMÍR MAN
Víte, co sice není, ale vypadá jako přesmyk situace vyjádřené steskem, že nejsou lidi, z doby socialismu do éry současného kapitalismu? Ne? No přece tak, že pro podzimní senátní volby sáhne TOP 09 po Martinu Bursíkovi a ODS po Pavlu Žáčkovi. Tedy po výtečnících, zpropagovaných až tak, že přijmout je by si ošklivila možná i stranická buňka v Horní Dolní, ale nejvyššímu vedení bývalých státostran připadají coby možní senátoři dobří až až. Dokonce až tak, že bez nich by se do voleb de facto nedalo jít. Záměrně se tak až do absurdna zesiluje dojem, že je u nás pro politiku, čili pro práci pro obec či pro národ a stát, už dobrý kdekdo a dokonce i tihle dva. A to nejen pro nic za nic, ale jako součást velice rafinovaného úskoku, v jehož rámci dostala tahle dvojice úkol, o němž promluvím později a pro který je každý z nich jakoby úradkem božím vyhlédnutý. Jde totiž o poměrně vzácné exempláře, při vyslovení jejichž jmen se jedna půlka národa rozchechtá a druhá začne hledat hůl.
První ze jmenovaných pobavil národ, když ohnivou výzvu k nejtvrdším silovým opatřením proti své stranické odbojnici esemeskoval nikoliv své milence, ale právě té odbojnici. A do dějin politických se zapsal, když zelenou stranu, které jsou na celém světě levicové, přeměnil na hadr, stírající prach z bot jistého pravicového chlapiska, a šmejdil tím hadrem po jeho škorních s takovou vervou, že se na to jednoho dne spolustraníci odmítli dívat a hnali ho ze strany, až se za ním meluzína rozhučela.
Ten druhý, s tím knírkem, se zas proslavil, když sám sebe protlačil do jím samým navrženého institutu sice ne úplně jasného určení, ale zato vybaveného dvěma názvisky (Ústav paměti národa a Ústav pro studium totalitních režimů čili ÚSTR), kteréžto nejpravděpodobněji vymyslel též sám. Tyhle totalitní věci se sice už dlouho předtím přepodrobně zkoumaly v Historickém ústavu Akademie věd a též v Ústavu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, ale on se rozhodl, že je přece jen potřeba si to všechno ještě jednou v klidu projít. Sám si dost možná určil nebo domluvil i plat – a do ředitelské sesle ústavu s dvojím názvem s co největší slavnostností zasedl v r. 2007.
No a začaly se ukazovat věci. Najednou si podřízení ředitele všimli, že když přijde řeč na historické otázky či problémy, mlčí jako zařezaný, anebo rovnou opouští místnost. Tak se začali poohlížet po jeho akademické kvalifikaci a zjistili, že žádným historikem nikdy nebyl a není. Že vysokou školu sice vystudoval, ale nikoliv historii, nýbrž žurnalistiku. A vědou historickou - a to ještě ve spřažení s politologií - prolétl jako meteor v průběhu jediného roku 1990-91. Pochopitelně se pak jeho zmíněná ředitelská sesle začala chvět a třásla sebou jak pominutá až do roku 2010, kdy z ní povedený ředitel konečně vypadl. Za nového ředitele, Pernese, se mu plat teď už jen prostého zaměstnance na pár měsíců snížil, ale když po těch pár měsících stejné politické síly, jež ho dříve do ředitelské sesle vynesly, druhého ředitele Pernese z ústavu zase vystrnadily, objevil se v ústavu ředitel třetí. Nu, a protože utkán ze stejného akademického i politického materiálu jako ten první, odškodnil prvního za morální i finanční újmu, způsobenou mu předchozím vyhazovem, posunem o celých devět platových tříd nahoru. Ten pochopitelně neprotestoval.
Tolik tedy k profilu obou posil TOP 09 a ODS do podzimních senátních voleb a v souvislosti s tím i slovo k onomu jejich výše zmíněnému úkolu. Sami vidíte, že oba kandidáti v úplně nejšpičkovější formě nejsou, a že si je tedy TOP 09 a ODS nejspíš nevybraly proto, aby jejich pozice ve volbách či po volbách posílily. Ano, máte pravdu. Byli vybráni k čemusi slavnostnějšímu a docela i makabróznímu.
Po několik let už obě pojednávané strany, jak známo, churaví, počet jejich členů i voličů klesá a naděje na zlepšení, jak se předáci obou stran shodli, není v dohledu. „Husity je třeba prát do hlavy a ne s nima dělat politiku,“ zaznělo tam prý jako nejpůsobivější argument, a pak se už odsouhlasilo, že než umírat pomalu a s bolestí, je lépe skoncovat to rychle a najednou. Ovšem ne tak, že předáci uvedených stran vystoupí kdesi na shromáždění a tam to delegátům oznámí. „Kdepak, to by nám otloukli židle o hlavu,“ prohlásil ten, co mluvil o husitech. „Musí se to narafičit jako umření z přirození.“
A tak se dumalo, až se přišlo na onen fígl s angažováním Bursíka a Žáčka do senátních voleb. Předpokládá se, že už jenom tohle samo o sobě stlačí preference obou stran k pěti procentům, a pod tu hranici - což je ona plánovaná smrt - je posunou výsledky obou pojednávaných kandidátů v jejích obvodech.
Nu a pak se ohlásí ten konec, bude hrát hudba a bude to velice dojemné.
Řeknu vám, politika jim nejde. Ale na fígle a na vytvoření atmosféry jsou jedineční.