JAROSLAV ČEJKA

(magická krimi)
„Fajn," řekl poručík Makovica. „Konečně se to začíná hejbat. Ze svejch úkrytů vylejzaj na světlo už i kluzký úhoři a mníci, který jinak lověj jenom v noci. Ale my zkusíme políčit na pořádnou štiku."

„To máte na mysli toho Američana?"
„Ani ne. Ten v tom bude, jak se říká, nevinně. Ten bude v celé kauze vystupovat jen jako další poškozený. Ale nechte to na mně. Já chytám štiky už celý roky. Vím, co je na takovýho dravce potřeba nastražit."
„A co tedy?"
„Nějakou malou, ale čilou rybičku. V tomhle případě přece vás, ne? Aspoň v prvním kole."
„Snad mě nechcete napíchnout na háček, navléknout na ocelové lanko a nahodit do vody? Nemyslete si, já o rybaření také něco vím. Jako malá holka jsem ráda sedávala u vody a pozorovala rybáře. Navíc jsem mockrát četla Mahenovu Rybářskou knížku i Jak jsem potkal ryby Oty Pavla. Vždycky mě fascinovalo to jejich chytání naděje..."
„Skoro jste to trefila. Vy budete taková naše střevlička. Akorát že napíchneme váš telefon a navlíkneme vám mikrofon. A pak vás předhodíme tomu kunsthistorikovi. To je sice jen malá ryba, takovej okounek, nebo možná větší ježdík zvaný švec, ale už se mi párkrát stalo, že jsem zapřáhl malého okouna a na něj se pak ulakomila pořádná štika. Prostě tomu člověku kývnete na onu navrhovanou schůzku, sejdete se s ním v kavárně a my vám dáme pod blůzu miniaturní mikrofon s vysílačkou, takže budeme slyšet, co si povídáte a současně si to budem v klidu nahrávat."
„Pro Kristovy drahé rány," děsila se Ema, „a co když mě bude chtít prohledat a ten mikrofon najde?"
„V kavárně, jo?" řekl shovívavě poručík. „Před lidma a ve vašem věku! Milá paní, tohle není béčkovej americkej film, ale prvotřídní české realita. Toho umělce ani ve snu nenapadne, že vás máme napíchnutou. Spolkne to i s navijákem, dejte na mě!"

Poručíkovy prognózy se vyplnily až na to, že v kavárenské tůni U černé Matky Boží zaútočili na nastraženou běličku Emu hned dva chladnokrevní dravci (údajně oba historici umění): Mgr. Zdeněk Lukáš a soudní znalec v oboru výtvarného umění PhDr. Daniel Kos.
Přišli se čtvrthodinovým zpožděním, zatímco Ema Halíková byla na místě přesně v půl třetí, jak se domluvili, takže si stihla dát kávu a zákusek. Vybrala si ho podle ceny. Nejlevnější byla rakvička se šlehačkou za třicet korun, ale Ema si řekla, že na rakvičku má ještě dost času, a tak si objednala kubistický věneček za celých čtyřicet korun. Kubistický věneček byl hranatý, zato bez šlehačky a bez chuti.
Ema Halíková si na akademické čtvrthodinky nepotrpěla a na neohlášené osoby při domluvených schůzkách byla vysloveně alergická, ale v tomhle případě jí to nevadilo. Naopak, jejímu svědomí, zatíženému oním utajeným mikrofonem pod blůzou, tím pádem trochu odlehlo, takže když se jí Zdeněk Lukáš zeptal: „Nebude vám vadit, že jsem k našemu jednání přizval ještě kolegu Kose, který je na surrealisty specialista, že ne?", řekla jen: „Jak je ctěná libost. Víc hlav víc ví a víc uší víc slyší," což magistra Lukáše lehce zmátlo.
„Jak to myslíte?"
„Tak jak to povídám. Ale snad přikročíme k věci, pánové, ne? Já už mám svou kávu skoro vypitou."
„Výborně. Rád slyším, že máte v úmyslu jednat racionálně. Takže, vážená paní, mám pro vás dobrou zprávu: pan Sinclair je člověk, který ctí přirozená lidská práva, dokonce i ta nepsaná. Má silně vyvinuté sociální cítění, a nemá rád soudní spory. Proto nás pověřil, abychom vám udělali následující nabídku: pokud se vzdáte svých hypotetických nároků na Odcizenou krajinu Tomáše Rajena, vyplatí vám dva miliony korun odstupného. To ovšem neznamená, že uznává vaše vlastnické právo k onomu obrazu. Něco takového by musel rozhodnout soud. Ale takový proces by se mohl táhnout léta – znáte české soudnictví! Kdo by je také neznal, že? A po celou tu dobu by byl obraz nejspíš uložený v soudní úschově a netěšil by se z něj nikdo – ani pan Sinclair, ani vy. Nikdo by s ním nemohl nijak nakládat a i kdybyste nakrásně dokázala svou při dovést až k úspěšnému konci – nechci se vás nijak dotknout, ale už taky nejste nejmladší – vaše náklady spojené s vleklým procesem by byly nemalé. Možná že byste nakonec získaný obraz musela stejně prodat, abyste měla na úhradu soudních výloh, palmáre svého právního zástupce a tak podobně. A pan Sinclair by se potom musel domáhat náhrady škody, která by mu tak vznikla, v civilním soudním sporu s panem doktorem Kalinou, který by se zase mohl hojit, pokud nevědomky koupil kradený obraz, o čemž lze, mimochodem, úspěšně pochybovat, na člověku, co mu ho prodal. A to byl údajně, jak se nám podařilo zjistit, váš zesnulý vnuk. Takže by jeho pohledávka šla za vaší dcerou a tím pádem vlastně i za vámi. To byste si asi nepřála, že ne? To by mohlo velice zkomplikovat vaši ekonomickou situaci..."
Magistr Lukáš udělal dramatickou pauzu, a pak se trochu shovívavě a trochu přezíravě zeptal: „Tak co říkáte, paní Halíková – podepíšete nám tady tu připravenou dohodu, podle které se vzdáváte veškerých nároků na předmětný obraz, za což shrábnete dva miliony korun? To je přece pěkná sumička, ne?!"
Ema Halíková se napřímila a rukama si nenápadně upravila halenku, za kterou měla ukrytý mikrofon.
„Co vám na to mám říct, pánové," řekla jakoby váhavě a magistr Lukáš s doktorem Kosem se na sebe podívali pohledem plným naděje. „Odkud tak nejlíp začít? Možná od konce. Vy jste, pane magistře, ty nabízené dva miliony nazval pěknou sumičkou. Já samozřejmě nevím, jaké jsou vaše majetkové poměry, ale určitě budou mnohem lepší, než moje. Protože pro mne jsou dva miliony skoro nepředstavitelná suma. Tak nepředstavitelná, že vlastně nevím, co bych si s nimi počala. Ještě by mě ty peníze na stará kolena zkazily. Já si uvědomuji svůj věk, pánové, dokonce i bez vašeho připomenutí... A právě proto jsem se rozhodla, že až obraz získám zpět, daruji ho té galerii, která se na oplátku zaváže uhradit všechny náklady soudního řízení. Nemusíte mít tedy o mou finanční situaci žádné obavy. A panu Sinclairovi vyřiďte, že mu za jeho vstřícné gesto děkuji, ale že nemám zájem. A pokud soud nakonec rozhodne v můj prospěch – a jinak snad ani rozhodnout nemůže – ať se pan Sinclair klidně hojí na panu doktoru Kalinovi. A kdyby snad on chtěl vysoudit náhradu utrpěné škody na nás, může to zkusit. Pevně doufám, že v takovém Absurdistánu, kde by něco podobného mohlo projít, přece jen ještě nežijeme. I když připouštím, že se mohu mýlit. Jsem sice stará, ale nejspíš ještě pořád naivní..."
Magistru Lukášovi poklesla brada a málo chybělo, aby otevřel ústa dokořán jako nějaký nevychovaný trouba. Zato doktor Kos zaťal svou pravou ruku (opálenou nejspíš v soláriu) v pěst. Doposud ji měl uvolněně ležet na stolní desce, na kterou občas krátce zabubnoval prsty, ale teď mu až zbělely klouby.
„Uvědomujete si vůbec, paní Halíková, co všechno vás čeká? Tady nejde jen o to prokázat, že vám byl odcizen váš obraz. To nikdo nezpochybňuje. Ale jde o to dokázat, že onen obraz, který vám byl ukradený, je totožný s obrazem, který je v držení pana Sinclaira. O Tomáši Rajenovi je totiž známo, že své obrazy nepřemalovával jako někteří jeho kolegové, ale že maloval nové a nové verze. Bůh ví, kolik takových Odcizených krajin namaloval a kde je té vaší konec!"
„Myslíte? V takovém případě vám nezbude nic jiného, než svou hypotézu přednést u soudu. Já tady, pánové, končím. Zaplatíte za mne to espresso, které jsem tu vypila, a kubistický věneček, který jsem snědla, když už jste mě sem vytáhli až z Neveklova, a pak mě tu nechali čekat, nebo si ho mám zaplatit sama?"
„Vy nám křivdíte," řekl kysele magistr Lukáš. „Samozřejmě, že to zaplatíme my. Přece jsem vás pozval."
„Fajn," řekla Ema. „V tom případě vám děkuji. Respektive panu Sinclairovi, kterému to mé kafe a věneček jistě vyúčtujete..."

Ukázka z románu Odcizená krajina