EVA FRANTINOVÁ

Každý rok to byl stejný, ale neokoukaný obrázek: to přijel do Pece pod Sněžkou autobus, pod nohama nám zakřupal sníh a čekali jsme opřeni o lyže i batohy. Než se objevil malý traktor doprovázený Lordem. „Lorde, Lorde,“ volal na psa tatínek. A řekněte – neměli jsme se jak lordi? Nekupte to za 7 nebo 10 Kč na den!

Správce závodní chaty, pan Chudan, naložil zavazadla a my se vydali pěšky za nimi. K vytopené chatě, k snídaním, obědům i večeřím, ke klíčům s kulatým dřevěným přívěskem, na kterém bylo vypálené „to naše“ číslo od podkrovního pokojíčku. Otevřeným oknem jsi srážel rampouchy, dole v jídelně se prostíralo a po večeři následovala debata kuřáků v lyžárně. Nebo se hrálo v nových teplákových soupravách od ježíška domino a děti sjížděly schodiště – nohy těsně nad hlavou rekreanta – lékaře, který na jednom schodu strávil s lahví piva celý ten boží týden. „Dej pozor, je to operatér mé ledviny,“ upozornil mne tatínek. A chirurg, který s lahví piva zabral skoro celý schod, pozoroval, jak kolem něj spěchají – s vosky a hůlkami v rukou – nedočkaví sportovci. Tenkrát jsem to nedokázala pochopit: „Pročpak tu vlastně je když nechce na kopec, když celé dopoledne i odpoledne poslouchá jen zvuky z kuchyně?“

Nedávno jsem si přečetla v knize DOVOLENÁ S POUKAZEM od Alžběty Čornejové, kterou s podtitulkem Odborové rekreace v Československu 1948–1968 vydalo jako 13. svazek edice Šťastné zítřky pražské nakladatelství Academia o prvních rekreacích: „Samostatné trávení volného času se tedy příliš nepropagovalo. Pokud někdo projevil ´individualistickou´ iniciativu, býval považován za nedůvěryhodnou osobu, negativistu, příslušníka buržoazie.“

Chalupu po Němcích v Krkonoších pomáhal tatínek i maminka spolu s dalšími nadšenci dávat dohromady o víkendech svépomocí a těšili se už od středy; prý byl zážitek jet v chatrné bundě pod plachtou náklaďáku z Prahy, zážitek, který mé generaci už chyběl. A já na dalším místě knihy čtu: „Občané se museli na stavbách podílet v rámci různých ´dobrovolných“´akcí a brigád, od konce padesátých let např. v rámci tzv. Akce Z. Pod tímto názvem se skrývala neplacená práce obyvatel, kteří museli vypomáhat v oblastech, kde státní nebo obecní správa tyto úkoly nezvládla (ať už z finančních důvodů, nebo v důsledku špatného plánování).“ Špatně na tom byly jeden čas prý i „čaje“, kavárny, moderní tanec. Dobře na tom byly ruční práce, kutilové, chataři. Možná nevíte, že za chalupaření tak trochu mohou i objekty uvolněné po Němcích. „Tyto objekty nabízely národní výbory jednotlivcům i jednotlivým organizacím zpočátku za směšně malé částky. Právě chalupaření zachránilo množství objektů, které by jinak propadly zkáze. Tragédie vyhnaných byla záhy zapomenuta…“ Možná nevíte, že když jste už nic nemohli dříve vlastnit, že jste se právě proto upínali k chatám. Třetí a čtvrtá kapitola knihy: „Nacistický ráj na Rujáně“ a „Malý exkurs do neblahé minulosti: Heydrichova rekreační akce“. Na Rujáně jsem prvně viděla moře. Stáli jsme tehdy ještě s německými pionýry v dunách a dech nám brala jeho ocelová šeď. Druhý den se jeden chlapec zranil harpunou. Ani na to se nedá zapomenout. Nikdo z nás netušil – tady a nedlouho před naším narozením měli nacisté s Rujánou jiné plány. Mladá autorka knihy (narozena v roce 1986) si představuje: „…koupání v moři by asi bylo povinně rozvrženo na etapy, kdy by skupiny rekreantů vstupovaly do vln podle předem rozvrženého plánu bez ohledu na počasí“. Možná nevíte, že vlastně předchůdcem našich rekreací se prý stala „rozsáhlá rekreační akce, u jejíhož zrodu stál Reinhard Heydrich. „Heydrich chtěl hotely proměnit na rekreační střediska pro dělníky ze zbrojovek, po atentátu nesla tato zotavovací akce název Odkaz Reinharda Heydricha. Heydrichovy plány takových dovolených se ale lišily od těch ´eroháckých´ tím, že Heydrich a jeho následovníci usilovali o odpolitizování dělnictva… a vděční rekreanti zapisovali své dojmy do pamětních knih, zdobených stejně naivními malůvkami, jako jejich následovníci (někdy se mohlo jednat o tytéž osoby).“ A jak se staraly podniky o závodní rekreace v padesátých, šedesátých letech? Věřte – nebylo to bez problémů. Občas se řešily i stížnosti. Jedna taková dorazila na zotavovnu Budovatel ve Starém Smokovci, stěžovali si tam na ubytování nesezdaného páru. „Súdruh Prouza že bol ubytovaný so súdružkou Matysovou…“ Anebo stížnost ze zotavovny Šumavanka: „Většina rekreantů trávila čas ve svých pokojích nebo sousedních restauracích, což budilo špatný dojem domácího občanstva, jelikož to vedlo i k případům opilství.“ „Modravé hory do slovenských plání / rychlíkům udávají směr. / Zaliti písní, větrem ulíbáni, hej, úderníci jedou do Tater…“, napsal v padesátých letech Pavel Kohout. Vlak knihy nás veze na Slovensko. I tady podniky, které patřily „nepřátelům státu“, tedy Němcům a Maďarům, byly zabaveny. Také máte rádi film Anděl na horách? Odehrává se v zotavovně Morava. „Zde také divák může shlédnout původní vybavení pokojů. Naštěstí se modernizace v padesátých (a pozdějších) letech dotkla právě jen pokojů a některých společenských místností, zatímco skvostná architektura Bohuslava Fuchse byla nevhodných zásahů ušetřena a je dodnes nádhernou ukázkou špičkového stavitelství minulého století.“ Přesto tatranské zotavovny patřily k nejvyhledávanějším. „Není divu, vždyť se jednalo o jediné velehory, které bylo možné navštívit.“ Stranou knihy nezůstala ani zahraniční rekreace. Pro nejvěrnější a nejlepší! „Různé organizované zájezdy do zahraničí, i do zemí sovětského bloku, byli (sic!) bezmála jedinou možností, jak opustit alespoň na čas tuto republiku.“ Stranou nezůstává ani zábava a společenský život na rekreacích. V každé zotavovně se o to staral kulturní referent, to aby „nepodchycení“ občané nesklouzli na scestí, ba až k trestné činnosti. „Jednoduché a pádné… a zároveň naivní, ale i nebezpečné. Jako by zábava musela nutně splňovat jakési úkoly“, dodává autorka. Do zotavoven byl dodáván tisk, v podnikových chatách měli knihovny, doporučil ti je informátor, a „za pozornost jistě stojí také doporučení, aby jednou za čas předčítal ostatním rekreantům a to jen ´s pěkným přednesem´“. V hudebních koutcích sis mohl i zahrát na nástroj, pustit desku – ale jen Smetanu, Dvořáka, Fibicha apod., a přirozeně díla „ruských, sovětských a ostatních světových autorů“. Tady i autorka kroutí hlavou: „Zato jsem nenašla žádný pokyn, který by nějaký druh hudby výslovně zakazoval. Možná je to tím, že odboroví instruktoři ještě na počátku šedesátých let netušili, že i k nám pronikl rock and roll a bigbít.“ A já se zase divím, jak nám mohli na zahraniční rekreaci v jugoslávském rekreačním středisku v Bečiči podávat „kuře po americku“! Populární bývaly i besedy. Co s diverzantem, na kterého narazil rekreant – houbař někde na Šumavě? To prý zodpověděla Horská služba. Závěrečné „rozlúčkové večírky“ předpokládaly až 100 procent účasti! Tančila se „rekreantská mazurka“ nebo tanec s nafukovacími balónky. V početných nákladech vycházely „hravé příručky“. Nic se nemuselo vymýšlet. A co ranní rozcvičky? Končily písničkou. A co život dětí na táborech? Děti prý podle doporučení měly zpívat i poslouchat právě v době letních prázdnin píseň „Jede děda Mráz“. Kniha, která je výsledkem bádání v mnoha příručkách, archivech, dějepisných učebnicích, časopisech, kniha poučná i „poučná“, kniha doplněná dobovými fotografiemi rekreantů u skluzavky, u lanovky, u Baltu, na obědě, ve vlaku, končí kapitolou Odborová rekreace jako filmové a literární téma a Slovem na závěr. „Nepřehledná situace nastala často naproti tomu po zrušení ROH v roce 1990. Některé zotavovny se znovu změnily v luxusní hotely… zkáza postihla např. krásný secesní hotel Tatra ve Ždiaru ve slovenských Belianských Tatrách a tragicky chátrala s novými majiteli Petrova bouda v Krkonoších, která nakonec podlehla zničujícímu požáru, dle všeho záměrně založenému.“

Jen povzdech však nestačí.