ALENA VOLKOVÁ

Zamyšlení nad publikací Tripolis Praga – Die Prager Moderne um 1900 (pokračování z LUKu č. 10 /2014)

V poslední části páté kapitoly knihy Tripolis Praga připomínají autoři proslulá zábavní místa tehdejší Prahy, především kavárny a bary.

Kavárny byly místem „zhuštěné“ komunikace, spolu s výletními lokály, nočními kluby, hotelovými bary, varieté a kabarety. Praha tento „kavárenský život“ převzala od Vídně. Zde ovšem kavárny čelily konkurenci klasických hostinců a pivnic, ale rychle se etablovaly. Byl v nich k dispozici tisk, nápoje nebo pečivo. V Praze jsme napočítali na sto kaváren, jež se staly místem komunikace, studovnami, kancelářemi, tanečními parkety, místem navázání kontaktů všeho druhu, dějištěm malých uměleckých scén; v kabaretech a varieté se servírovalo k jídlu, stejně jako v nočních lokálech a nevěstincích.

V dalších heslech autoři představují jednotlivé kavárny.

Kavárna Continental byla místem setkávání německy mluvících literátů: vznikla r. 1890 a nabízela hostům 250 novinových titulů (v r. 1911 až 400). Když člověk uváží, že česká kavárna v Obecním domě, která platila po r. 1918 za hlavního zástupce mezinárodně zřízeného „Lesehaus“, r. 1920 vydala 120 000 Kč za printmédia (pojišťovací právník F. Kafka vydělával 700 Kč měsíčně), je význam „výhledu do světa“ zřejmý. V jejích prostorách se konaly plesy a další společenské události, scházeli se tu německy mluvící Pražané všech společenských vrstev a zájmových skupin: za všechny jmenujme důstojníky všech hodností, herce a hudebníky, úředníky, lovce, spisovatele a redaktory. Kolem r. 1900 se v prostorách „Conti“ konstituoval sionisticky zaměřený Spolek židovských vysokoškoláků Bar Kochba. Docházelo před ní k rvačkám německých a českých studentů během „Badeniho nepokojů“ v r. 1897.

V dalším hesle autoři oceňují význam barů, jejichž pravidelnými návštěvníky byli i oba „Franzové“ a „Max“, staly se i místem erotických radovánek. Prostředí nočních kaváren posloužilo Kafkovi v Procesu k inscenování sexuálních problémů protagonistů. Za první republiky bary v Praze (stejně jako v Berlíně) dominovaly nočnímu životu. Vedle erotických „excesů“ existovaly v nočním životě i jiné. W. Haas referuje o večeru v hospodě, který následoval po prvním předčítání vydavatele časopisu Fackel Karla Krause: „Je nemyslitelné, co nám během jediného zasedání, při kterém jsme ‚táhli’ od jedné kavárny k druhé, od jednoho nočního lokálu k druhému, 12, 14, 16 hodin bez jediné pauzy, bez jakéhokoliv přerušení, poskytl.“ Pravděpodobně navštívili i bar American, neboť F. Werfel potom poslal hlavním „účastníkům sympozia“ jako vzpomínku na onen večer pohlednici s onou lokalitou.

Kavárna Arco v Hybernské ulici byla objevena výtvarníky (M. Švabinský) a Osmou, později se tu usídlili F. Werfel a jeho přátelé, mj. W. Haas, P. Kornfeld, E. Pollak aj. Zvali i „přespolní“ hosty, např. Elsu Laskerovou-Schülerovou, K. Tucholského, Ernsta Weiβe. Zde vznikla milostná a dopisová vášeň Kafky k Mileně Jesenské, již tu r. 1915 poznal.

Tito autoři si uvědomovali nebezpečí, které s sebou nese šovinismus, proto nezapomínali na vzájemnou spolupráci s českými literáty, kupř. překladem exemplárních literárních textů. Jesenská byla proto nejen Kafkovou milou, autorkou pozoruhodných dopisů, ale i překladatelkou jeho děl.

Pražský kavárenský život mohl za jistých okolností spojit různé národní skupiny, současně se ovšem rozvětvoval podle příslušnosti k povolání a spolku.

Určité kavárny, jako např. Union, byly kavárnami smíšeného publika, vlastně českého středního stavu, k němuž se připojili (díky jejímu vynikajícímu vybavení časopisy celého světa) příslušníci umělecké avantgardy obou národností. F. Langer referoval o B. Kubištovi, který kreslil na mramorovou plochu kavárenského stolu kompozice Cézanna aj. K nejvýznamnějším návštěvníkům patřil už před r. 1914 J. Hašek. Když tam tak psal své satirické texty, požádal ho „faktótum domu“, p. vrchní F. Patera, aby napsal také něco o černém „kafi“ nebo buchtách, aby bylo vidět, že je dobrý spisovatel.

V dalších heslech autoři představují některé protagonisty kavárenských vystoupení, kupř. Detleva von Liliencron, jenž byl pozván spolkem „Jung Prager“ a byl nadšen úspěchem i u „Czechen“. Prahu si zamiloval a dedikoval jí a příteli O. Wienerovi pamětní báseň. Mladý Rilke ho obdivoval a věnoval mu své první publikace. Vztah mezi nimi byl i nadále srdečný.

K. Froelichová věnuje své heslo R. M. Rilkemu, který v r. 1895 usiloval o členství ve Spolku výtvarných umělců, stejně jako v Concordii. Emil Orlik tehdy nakreslil do své knihy skic kresby karikující Rilkeho, z nichž jedna byla vybrána pro výstavu, a to ta, která téměř komickou formou zaznamenala Rilkeho gesta introvertní koncentrace.

Čtení mohla být organizována stejně tak v kontextu dobře připravených večerních vystoupení s pokud možno tištěným programem, ale mohla se konat i v literárních kavárnách, zorganizována v krátké době nebo dokonce improvizována. Slavným a pověstným spontánním řečníkem se stal ve své domovské kavárně F. Werfel. Přednášel své básně – jak vzpomíná M. Brod – pozvolna zesiluje „melodii svých varhan“ až „k rozhořčení a zděšení nic nechápajících spoluobčanů u vedlejších stolů“ vykřikoval v jednotvárné intonaci. „Werfel znal všechny své básně nazpaměť, mimo jiné mnohé nikdy neotištěné.“ (Brod) Hosté si stěžovali vrchnímu, ten se ovšem, protože byl „tichým“ ctitelem mladého a ještě málo známého básníka, a v každém případě štamgasta, „ocitl v jistých rozpacích“. Kavárnu navštěvoval i Kafka – se smíšenými pocity.

Kafka sám bral – jak psal ve svém deníku – předčítání vlastní tvorby, jež patřilo k pěstovaným rituálům buď v kavárně, nebo v bytě přátel, jako obtíž. V deníkovém zápisu píše o neúspěchu, špatné volbě, špatném přednesu, má pocit, že se pozornost, kterou věnuje psaní, při čtení ztrácí. Ovšem při čtení Ortelu mu stály slzy v očích, neboť „nepochybnost příběhu se potvrdila“.

Malíř Feigl, člen Osmy, o něm tvrdil, že má „chlapecký hlas“, na základě čtení povídky Der Kübelreiter (Jezdec na uhláku), také, „že má jistý cit pro vytříbené pointy“ svých prací. V r. 1918 vytvořil kresbu „Kafka čte“, jež se stala jediným uměleckým zobrazením prozaika za jeho života.

Oba se znali z gymnázia; Kafka žádal Felice, aby mu sháněla v Berlíně Feiglovy obrazy. Sám jí věnoval Feiglův pohled na Prahu inspirovaný E. Munchem.

Už jsme se zmiňovali o přednáškách K. Krause, vydavatele časopisu Fackel. Byl také vynikající přednašeč svých i cizích děl, recitátor celého Shakespeara, v letech 1910–1936 křižoval s přednáškami celou Evropu. Prahu navštívil pravděpodobně poprvé r. 1910. Jeho „domovským místem“ se stala „Conti“ a odtud často odjížděl do zámku Janovice, kde žila Sidonie Nádherná.

Hugo von Hofmannsthal byl zbožňován oběma pražskými uskupeními. W. Haas zorganizoval r. 1912 čtení, najal také vídeňskou tanečnici G. Wiesenthal. Čtení ovšem dopadlo strašlivě, neboť pro tanečnici bylo pódium úzké a Hofmannsthal četl své verše nesrozumitelně… Přesto byla navázána korespondence, neboť H.von Hofmannsthal měl Prahu a Čechy velice rád.

J. Urzidil ve své vzpomínkové knize Prager Triptychon referuje o pozdvižení v kavárně Arco, když se dozvěděli, že Prahu navštíví Heinrich Mann a bude tu přednášet o Zolovi jako „bojovníkovi proti současné krizi státní a národní společnosti“.

Mann měl mnohostranné vztahy k Čechám a Praze: jeho první žena byla Pražanka, r. 1933 dostal československé státní občanství, r. 1943 vydal v exilu román Lidice. Už v r. 1916 spojil jméno Zoly s konceptem angažované literatury a přenesl ho na německou kulturu. Vystupoval v hotelu Palace a během své přednášky řekl (podle časopisu Die Aktion, 8. 6. 1916): „Následující úvodní slova byla v Praze řečena před Němci a Čechy, kteří jinak zřídka sjednoceni v jednom sále, mně společně prokázali úctu. Češi jsou cenný, protože svobodný element v obklíčení národů, které se podílejí na německých myšlenkách a v budoucnu mají být lidským základem naší práce. Teď hledají /…/ možnost společného života s Němci. A mně bylo dopřáno dle svých sil působit jako spojující prvek v tomto okamžiku, kdy jazyk a písmo stále ještě existují proto, aby rozdělovaly národy.“

Orgán „Herderova sdružení několika mladých literátů-entuziastů“ nazvaný Herder-Blätter, založený r. 1912, vycházel jen dva roky, byly vydány celkem čtyři sešity. Jak již bylo připomenuto, bylo Sdružení založeno pražskou lóží B´nai-B´rith. W. Haas, z jehož vzpomínek čerpáme, připomíná chvályhodný počin lóže, jež shromáždila mj. značné fondy pro přeživší oběti antižidovských pogromů v Rusku, ke kterým došlo ještě za vlády posledního cara. Pražská lóže založila mládežnické sdružení, aby si zajistila následovníky. W. Haas navrhl, aby skupina nesla nežidovský název, aby mohli být přijímáni i křesťané. Navrhl také zvolit příjmení Herdera, který si cenil staré židovské poezie a překládal ji. Haas vzpomíná také na text pohlednice, v němž mu Kafka přislíbil jedno čtení, a zároveň žádal o radu, zda si má obléci vycházkový oblek, nebo smoking. Haas také navrhl, aby založili Herder-Blätter. První vydání platili Američané, další prostředky získávali sponzorskými dary. Neplatily se ani nijak vysoké honoráře.

Willy Haas byl oceňován jako esejista, autor scénářů, lektor, kritik a vydavatel. Byl znám také jako zprostředkovatel mezi kulturami německou, českou a židovskou. Byl přítelem F. Werfela a P. Kornfelda. Během studií poznal Broda a Kafku. R. 1911 založil jako student práv Herder-Blätter, v nichž se objevila první vydání mj. obou výše jmenovaných. Ti oceňovali, že poprvé jasně formuloval zásady Pražské školy. Později žil v Berlíně, odkud emigroval zpět do Prahy, po r. 1939 uprchl přes Itálii do Indie, kde psal anglické scénáře k indickým filmům. R. 1947 se vrátil do Evropy.

V jednom z posledních hesel H. Mottel připomíná báseň F. Werfela Der Besuch aus dem Elysium (Návštěva z Elysia). Autor ji sepsal společně s Přítelem světa r. 1910, kdy musel na přání otce pracovat v jedné spediční lübecké firmě, což ho uvádělo do stavu zádumčivosti a melancholie. Obě díla variují motiv „nesmělého milovníka“ (stejně tak novela Sezóna a další díla, kupř. román Sjezd abiturientů). M. Reinhardt režíroval scénické provedení Werfelovy básně r. 1918 v Berlíně v Německém divadle.

V posledním hesle tentýž autor upozorňuje na zajímavý společný projekt přátel – Broda a Kafky pod názvem „Die erste lange Eisenbahnfahrt“ (První dlouhá železniční jízda), otištěný v třetím vydání Herder-Blätter. Měla být součástí společného románového projektu nazvaného Richard a Samuel. Základem byly cestovní deníky obou autorů, mapující společné dovolené v r. 1909, 1910, 1911, 1912 a 1919. R. 1909 dal Brod Kafkovi první deník, ten jim zůstal věrný. Na plánovaném románu pracovali skutečně rukou nerozdílnou, i když společná sezení byla někdy bouřlivá. Dokončili pouze první kapitolu. Další části díla načrtli pouze ve formě skici.

Pokračování v některém z dalších čísel LUKu