FRANTIŠEK UHER

KAMENNÝ OBLOUK (Der Steinbogen, vydalo Argo, 2014), tak zní název česko-německé bilingvní povídky současné generaci čtenářů prakticky neznámé Heleny Tomanové-Weisové (nar. 1912). Většinou se obejdeme bez informací o autoru či autorce, tentokrát však osobní údaje stojí za pozornost stejně jako samotná povídka.

Pražská rodačka Helena Tomanová-Weisová pocházela z německé menšiny a jako absolventka konzervatoře působila v Novém německém divadle v Praze. Po okupaci byl při prvním stanném právu popraven její manžel. Tehdy se rozhodla mluvit česky. Po osvobození přijala pseudonym Tomanová a hrála v Národním, Vinohradském a Realistickém divadle, od roku 1948 v nově ustaveném Divadle státního filmu a ve Vesnickém divadle. V menších rolích se objevila také v několika filmech. Později se stala redaktorkou zahraničního vysílání Československého rozhlasu, kde setrvala do roku 1979. V důchodovém věku se věnovala překladatelské práci a vlastní drobné literární tvorbě.

Náhoda tomu chtěla, že pochmurně laděný, napůl tvrdě reálný, napůl snový milostný příběh situovaný do doby, jež tolerovala agresivní hnědé aktivity, vychází právě nyní a nechtěně se stává pregnantním důkazem, že literatura dokáže promlouvat k událostem, které v současnosti hýbou světem.

Autorčinou nosnou postavou je bezelstná mladá herečka, jež se pokouší se svým stejně mladým přítelem varovat způsobem, který je jim nejvlastnější a nejmilejší, divadelním představením. Děj situovaný do Vídně, odkrývající ovšem nejednu historickou paralelu, se mohl a – žel – může stát kdykoli a kdekoli, kde je pod falešným pozlátkem zdánlivé demokracie otevírána dokořán brána násilí. V textu se dočteme i konkrétního dobového upřesnění: 23. prosinec 1937.

Veškerá snaha však ústí do pocitu bezmocnosti a hrůzné apokalyptické vize, když ve městě nastává předjaří, ale ulicemi vyzdobenými vlajkami s hákovými kříži projíždějí tanky a zoufalí milenci si padají do náruče.

Naskýtá se mi příležitost skončit poslední větou tenké knížky: „Tak, jak se milenci loučí v předvečer války.“

Bezděčně se vnucuje myšlenka o nepoučitelnosti lidstva.