MILAN BLAHYNKA

Zdá se, že devět měsíců mezi loňskými nedožitými osmdesátinami a letošním desátým výročí smrti Jiřího Veselského (1933–2004) stane se jeho rokem. Téměř současně se studií Igora Fice Interpretace a analýza vybraných děl Jiřího Veselského, o níž jsem už v Obrysu Kmeni psal, a předtím, než letos vyšel objemný svazek vzájemné korespondence D. Ž. Bora a Jiřího Veselského, o němž ještě doufám napíši, přišel básník Jiří Dynka s pozoruhodnou osmdesátistránkovou knížkou KREV NA ONOM SVĚTĚ JIŘÍHO VESELSKÉHO (Druhé město, Brno 2013; na obálce a ve frontispisu reprodukce fotografických snímků dívek, patrně tajně pořízené básníkovým krajanem a přítelem, rovněž Kyjovanem Miroslavem Tichým).

První část knihy tvoří úryvky z chronologicky seřazených dopisů, v nichž se Veselský svěřoval svému o dvacet šest let mladšímu příteli s otevřeností až šokující, pokud jde zážitky s dívkami, do nichž se (v letech 1988–2000) stárnoucí a pak stářím a samotou krutě zkoušený a zkrušený „zahleděl“ anebo častěji: jimiž se „vzrušil až k lásce“ a „až k (z)básnění“. Soudě podle jeho vydané korespondence s D. Ž. Borem a podle kopií dopisů jiným v jeho listinné pozůstalosti, Veselský si nenašel většího důvěrníka svého erotického života než právě Jiřího Dynku, jemuž psával o svých erotických objevech a inspiracích nejpodrobněji a nejpravidelněji; patrně k nikomu jinému nebyl in eroticis tak sdílný jako k němu.

Díky tomu mohl Dynka nyní pořídit seznam žen a dívek, jež Veselského v letech 1988–1992, 1994 a 1996–2000 zaujaly natolik, že svému příteli referoval o jejich věku (ten téměř nikdy nezapomněl uvést), o tom, kde a jak se s nimi sblížil, čím ho zaujaly, jak velice a k čemu až (k erekci, k lásce, k básnění) ho vzrušily. Dynka se ve strohém postksriptu k úryvkům z dopisů nezmiňuje, o čem jiném mu Veselský ještě psal (předpokládám, že o jeho verších); soustředil se na zprávy a verše o „děvečkách“, jdoucích nebo se spíše mihnoucích Veselského roky stárnutí a stáří. Výjimečně Dynka cituje Veselského glosy k poezii jimi inspirované. Ke zprávě o dvacetileté Kačence a dvěma veršům ze zážitku s ní („Varlata připojit ke všem Tvým krásným tvarům /– od koutků úst… až k hyždím!“) připsal: „Pokud jde o onu poezii, jsou to všecko pořád jen pokusy. Narážím v nich na jednu věc: v realitě by věci měly svůj rytmus, který se nekryje s rytmem ani rýmovaného, ani volného verše. Za druhé: vulgární slova musím užít, protože (a to jsou tranzy) dívky nejen takto mluví, ale ještě než se tak osmělí promluvit, tak v nich i samy myslí…“

Druhou polovinu knížky sestavil Dynka z básní, jež mu Veselský přikládal k dopisům. Jsou to vesměs verše plné něhy navzdory hrůze osamocení, na něž si básník přátelům opakovaně stěžoval, a jsou do nich vepsána vzrušení, jejichž okamžiky dokázal žít. Jen nečistého, jemuž je vše nečisté, mohou pohoršit verše prohlubující catullovskou touhu po tisících a ještě stu polibcích, které si milenci smísí: „Jazýček zasunulas do mých úst. / Pružný a vzrušeně nehybný tam setrvával. / To byl nával / krve do mé hlavy. // Tvé krve do mé hlavy / z Tvého těla nával. / Vzrušeně nehybný / tam setrvával. //…// Drželi jsme se, / neboť nezadržitelně / ten krásný růžový sval / – teď ve mně, / sám od sebe započal / vyměšovati sliny // a já cítil Tebe, čekající chvíli, / kdy se začnou mísit s mými, / až jsme oba pocítili: / nyní–nyní–nyní–nyní–nyní…“ To už není jen jeden z pokusů, ale báseň mimořádné naléhavosti.

Ještě než Krev na onom světě vyšla, vyjel si v Salonu Práva na Dynku a Veselského mravokárce: „Jiří Dynka v poslední době zveřejňuje úryvky z dopisů, které mu Veselský psával. Jsou stejné jako Veselského verše z posledních let života: oslavují nedospělé nebo sotva dospělé dívenky, jejich vzhled, druhotné pohlavní znaky a tělní šťávy.“

Mravokárce, který si ovšem nedovolí nic na slavného autora Lolity, vylije si zlost na Veselském, který nepožívá podobné imunity, a na jeho verše vytáhne estetický kanón ráže tlusté Berty: „Problém s Jiřím Veselským není v tom, že veršoval o svém okouzlení holčičkami. Je v tom, že o něm veršoval strašně. (…) Kdo umí, smí psát o čemkoliv. Psát blbě o nymfičkách je ale bohužel holt trapnější, než psát blbě o porcelánu.“ Mnohem trapnější je ovšem psát takto o poezii. Pokud si už mravokárce přečetl v druhé části Krve na onom světě relativně definitivní básně, patrně už sám naznal, jak pošetilý, zcela mimo mísu je jeho bryskní rychlosoud na základě úryvků z dopisů; že „nekonečníček“ je básnický objev, na jaký se chrliči sprostot nezmohou; a že do porcelánu, o němž se neprozřetelně zmínil, šlápl sám. Snad je ještě naděje, že se omluví.

Dynkova kniha představuje jedinečný klíč k Veselského erotické lyrice a mimoděk upozorňuje na obtížný ediční problém edice Veselského „veškeré“ poezie. Veselský přikládal své verše do dopisů nejen Dynkovi, tu a tam náčrty, často už dotvořená dílka, jež z nejrůznějších důvodů nejsou v sedmi sbírkách básní vydaných za jeho života. Není snadné tyto básně a jejich varianty vyhledat a vydat, už proto, že ani knižním vydáním vývoj textu některých básní někdy neskončil.