ALEXEJ MIKULÁŠEK

Básník Ivo Odehnal (1936 ve Valašských Kloboukách) patří k výrazným osobnostem české, resp. moravské lyriky už od sedmdesátých let minulého století; knižně debutoval v roce 1970 sbírkou Hladné pusté. Je to básník konzistentní metafory a básnického výrazu vůbec, spíše intelektuální, znalý všech básnických prostředků (!), slučující existenciální poezii halasovsko-holanovskou (a halasovsko-skácelovskou) s lyrikou přírodní a milostnou. Tematicky i motivicky je výrazně ovlivněn moravským folklórem a rodným Valašskem.

Jeho nová básnická sbírka nese název ŠAMAN Z KANČÍCH HOR POUŠTÍ ŽÍLOU MOTÝLŮM PAMĚTI (s podtitulem Dvě valašské svity). Knihu vydalo brněnské nakladatelství Sursum (2013, 147 str. ISBN 978-80-7323-264-1). Sbírka jistě kvalitní v určitém smyslu slova představuje vyvrcholení jeho poetických snah. Kniha „klasicky“ zemitá a srostlá s autorovou duší i zemí, která jí dala podobu i dramatickou tvářnost. A jak čteme už v podtitulu, je rozdělena do dvou „svit“.

První je nazvaná Pouštím žílou motýlům paměti, a ta byla „psána uhlem do komína“, vyjadřuje tedy cosi negativního, temně temného a nečitelného, druhá svita pak Poslední píseň šamana z kančích hor, a ta byla „psaná křídou na papír“. Zdá se tedy, že s čitelností takto zaznamenaného textu můžeme mít potíže.

Poezie je v podání Iva Odehnala čímsi vysoce reflexivním, mnohovýznamovým sdělením, vždy s přesahem. Připomíná nám místy až soukromou archeologii, kdy ze střípků paměti, jakoby náhodně objevených a vyvstávajících před básníkovým vnitřním zrakem, je konturován (třebas fragmentární) obraz, vždy velmi rafinovaný a umný. Ocenění zaslouží zvláště paronomázie, ale i aliterace a etymologické figury, srov. „sám sebou / stává se // kamenným ámenem“ (s. 15). Ovšem tento „obraz“ sám o sobě není konečným smyslem Odehnalovy výpovědi, jeho básnického sdělení. Opět cosi hladového a pustého zde verši rezonuje a žaluje jako konstitutivní příznak krutě niterného tragismu (jakkoli by se za tento výraz autor možná styděl nebo se kvůli němu i horšil; a jen na okraj: co se v ní píše, vnímáme jako výsměch postmodernismu jako uměleckému směru, srov. báseň Soubor tísní a kanců, s. 31). Předmětné „bytí“ je (vy)dolováno z ledovců paměti v našich myslích (hlavních to rezervoárech emocí, v nichž jsme snad ještě svobodní), paměť se stává onou žitou a živou realitou, která vstupuje (protože musí) do veršů.

Existenciální reflexe a konkrétní metaforika, z níž máme nutkavý dojem, že je hmatatelná a viditelná, i paradoxní pootočení optiky („Držím se úlu za vlasy / a trnu sám“, s. 45) vedou k novým výrazovým možnostem. Z předmětného světa (předmětných slov, metafor, motivů) se vytváří svět básně jako lešení pro niterné i sdílené reflexe spíše tísnivé než osvobodivé, spíše nemilostivé než milosrdné, někdy až bezútěšné. Smyslem poezie však není poskytovat útěchu, jakkoli tuto funkci umění ani báseň nevylučují. Už obrozenci věděli, že útěšná idyla (B. Němcová) i mučivá deziluze (K. H. Mácha) jsou dvě stránky jedné a téže mince, tj. literatury.

Silná, umělecky výrazná a zřetelně vykroužená lyrika, konzistentní a cizelovaná má přesto jeden menší kaz. Je to možná jen falešný dojem z „uhlu na uhel“, z oné „křídy na bílém papíře“, že kritikovi některé verše (je jich menšina, ale nelze je přehlížet) připadají trochu strojené: jistě jsou také umné, ale až „zaumné“. Možná je to dáno i lexikem typu „oškraba“, „úmrak“, „výhrabek“, „poslada“, „na kozdě“ aj., nářečním či neologickým. Čteme-li verše „Lépe se neumím na kozdě sedlaný / Plachetku horka ožehl posád“ (s. 15), nebudeme z toho moudří. Byl toto autorův záměr?

To se týká i některých metafor. Zkusme si rozebrat samotný název sbírky, v němž se do jednoho obrazu vplétají minimálně tři významové trsy, a to šamanství (pohanství umocněné tušenou brutalitou „kančích hor“), motýli paměti (evokují krásu, let, lehkost, grácii) a pouštění žilou/žílou (jak známo, procedura kdysi snad i léčivá, v přeneseném smyslu slova však znamená vždy ztrátu, úbytě, ba zločin).

Tyto tři významy, zaklesnuté do jednoho názvu, zde ztrácejí na průzračnosti i intenzitě, spíše čtenáře matou. Jako by za nimi stál nikoli výrazný zážitek, ostrý smyslový nebo jiný prožitek, nebo dokonce zážeh vysokooktanového benzínu ve spalovně mozku, nýbrž jen a jen racionální rozvaha, kombinační kalkulace, tedy záměr vytvořit jeden společný název pro dvě relativně samostatné sbírky. Ale nutno zdůraznit, že je to opravdu jen jedna „chybička krásy“ a že se týká spíše první „svity“ této knihy. Kdo napsal např. báseň Hřebelcování a verše „Na hřbitově / sníh navléká na prsty větví / bílé rukavice“ (s. 99), ten nemůže být viněn z přemíry hledaných výrazů.

Jako celek je tedy sbírka svědectvím trendu započatého před pěti či deseti lety, a tím je celková „renesance hodnoty“ české poezie jako umění sui generis i jako vyhraněné osobní (osobnostní) stanovisko, a to paradoxně v době, která poezií pohrdá. A komu jinému než poezii by mohla platit tato rétorická otázka: „Co s tebou / ubohá socko / v rozlehlé říši kapitálu…?“ (s. 79) Poezie existuje, protože/přestože je její existence absurdní.