MILAN BLAHYNKA

„Nezvalovou vinou se zastavuji před uličkou Zde leží srdce…“, čte se v Kolářových Rocích v dnech. Nezvalovou vinou? To slovo se zdá zcela jednoznačně dokládat Kolářův pohled na Nezvala v prvních letech po válce. Roky v dnech měly vyjít roku 1948, byly už také vysázeny, podle ediční poznámky v Díle JK I (1992) byla však sazba rozmetána.

Nezval ovšem nemusel zmínku číst, dávno věděl, že je pryč doba, kdy k němu Jiří Kolář vzhlížel, kdy (na rozdíl od svých pozdějších přátel a autorit, Jindřicha Chalupeckého a Václava Černého) obdivoval jeho Ženu v množném čísle a dokonce mu na Silvestra 1936 poslal dva své rukopisy, román Rudý havran a básnickou sbírku Nový don Quijote, jež mohly posmrtně (2009) vyjít jen dík tomu, že se dochovaly v Nezvalově literární pozůstalosti. Přes Kolářovo evidentní odcizení Nezval na plenární schůzi spisovatelského svazu 22. února 1950 vystoupil jako obránce Kolářovy poezie a osobnosti, když byla podobně jako Halasův odkaz a osobnost Karla Teiga podrobena velmi ostré kritice v referátu Ladislava Štolla (Třicet let bojů za českou socialistickou poezii), v koreferátu Jiřího Taufra a v projevu Zdeňka Nejedlého. Kolář na té schůzi byl, zničující odsudky vyslechl, a dva dny na to v úterý 24. ledna napsal Halasovi do záhrobí dopis, který pak vložil do své knihy Prométheova játra, tehdy nevydatelné, nevydané ani roku 1969, poprvé tištěné až roku 1985 – v úpravě z roku 1969 – u Škvoreckých v Torontu a v Praze až 1990; v tom listě Kolář píše zesnulému Halasovi, že před koncem Nejedlého řeči odešel na záchod, a když se vrátil,

„stál za řečnickým pultem Vítězslav Nezval. Nevěděl, z které strany kousnout do koláče. Bylo až příliš nebezpečně vidět, jak ví, kolik krys číhá na každé jeho slovo. Kroutil se jako had, rozhazoval kytice pochval na předřečníky, ujišťoval každého zvlášť o jeho genialitě, ale nakonec si přece jenom dodal odvahu a řekl, co umí říci jen on, s takovou přesvědčivostí a čistotou, vynutí-li si jeho čistota sama nad ním moc. Začal: - Není možné a není také dost důstojné pro nás, kteří jsme Františka Halase znali, přijmout s klidným svědomím to, co tu o něm bylo řečeno.“

A Kolář komentuje a rozvádí dál:

„Kdyby byl Nezval řekl jen toto, bylo to mnoho, Nezval však našel v sobě víc odvahy, než mohl kdo očekávat. Mluvil dlouho o naježeném poměru mezi ním a Františkem, jak se mnohokrát střetali nejen v soukromí, ale i na veřejnosti, mluvil ohnivě a vždy ukončil větu přiznáním velikosti všemu, co Halas napsal. Později každým slovem podtrhoval krásu Halasových básní, mluvil o novosti jeho básnické řeči, říkal, jak se sám velice mýlil, jak jí sám zpočátku nerozuměl, dokumentoval svou zkušeností a svým sebevědomím to, co dělá básníka básníkem, a postavil jako nesmrtelný vzor tohoto nejlidštějšího úsilí život a celé Halasovo dílo. Nerozlučně spojil jeho lidskost s jeho verši a zapřísahal se jeho nesmlouvavostí ve věci poezie, které byl nositelem. Řekl: - Halas za poezii platil celý život a životem za ni také zaplatil, a kdyby bylo jen toto, je tady čemu má vzdát velký hold, a nesouhlasí-li někdo, měl by mít odvahu aspoň mlčet, mlčet nad hrobem básníka, nad hrobem, nad kterým ještě neuschly květiny, mlčet po této smrti zvlášť, neměl-li síly mluvit za jeho života.“

V dalším velkém odstavci Kolář píše o tom, že „druhým, kterého Nezval obhájil, byl Karel Teige“, a domněnku, že ho Teige zkazil, má za „nesmiřitelný blud“: „Jestli jsem se opravdu někdy zkazil, tak jsem to učinil s plným a nejhlubším přesvědčením.“ Odstavec s resumé Nezvalovy obrany Teiga a nutnosti „nejužšího kontaktu“ básníka se vším, co se ve světě nového děje, protože bez takového kontraktu je s básníkem „konec, nadobro konec“, končí třemi tečkami a pak už následuje jen lakonický třetí odstavec:

„Potom, na závěr, Nezval obhájil stejně hezky i mne.“

Když jsem v polovině sedmdesátých let připravoval pro Dílo VN svazek XXVI. Eseje a projevy po osvobození, 1976, byl jsem rád, že jsem měl k dispozici stránky ze stenografického záznamu diskuse, na nichž bylo zaznamenáno Nezvalovo vystoupení, překvapivé v tom, že se Nezval nebál – byť zdvořile – polemizovat s oficiálním odsudkem díla Halasova i Teigova a Kolářova podílu na vývoji naší poezie. Nevydaná Prométheova játra jsem neznal, a tedy nevěděl nic o tom, jak Nezvalův projev v nich reprodukoval Jiří Kolář, „očitý svědek“, jak se nazval jindy sám („pocit svědectví je přítomen u Koláře od samého začátku“, konstatuje Vladimír Justl v doslovu k svému výboru z Koláře Svědek). A nezabývaje se osobností a dílem Jiřího Koláře soustavně, žel nevím, zda si už kdo povšiml, jak velice se liší text Nezvalova diskusního příspěvku ze stenografického zápisu, publikovaný v Díle VN od textu, který Jiří Kolář resumuje a zčásti jakoby přímo cituje („začal:“, „řekl:“, a znovu „řekl:“), a zda rozdíly analyzoval a vysvětlil. Není jich málo a nejsou bezvýznamné.

Podle Koláře Nezval po kyticích pochval na předřečníky „začal“ o Halasovi, pak jako druhého obhájil Teiga. Podle stenogramu pohovořil napřed obšírně (poté, co vzdal chválu projevům L. Štolla, J. Taufra a Zd. Nejedlého) o Wolkerovi, pak nejprve o Teigovi a až pak o Halasovi a Kolářovi. Přitom se snažil diferencovat, oddělit pozitiva Halasova odkazu, činnosti Teigovy a poezie Kolářovy od negativ; o tom se Kolář nezmiňuje. V oficiálním stenogramu nikde není ono Nezvalovo „přiznání velikosti všemu, co Halas napsal“, o němž čteme u Koláře, není tam ani, že Nezval v souvislosti se svými námitkami k Halasově básnické řeči „říkal, jak se sám v této veliké řeči mýlil, jak jí sám zpočátku nerozuměl“, a není tam ani, že nesouhlasí-li kdo s míněním, že je třeba Halasovi „vzdát hold“, „měl by mít odvahu alespoň mlčet, mlčet nad hrobem básníka (…), mlčet po této smrti zvlášť, neměl-li síly mluvit za jeho života“. Podle stenogramu se Nezval jen domníval, „že dva nebo tři měsíce po jeho smrti by bylo krutě nespravedlivé, kdybychom na jeho vrub chtěli připočíst věci, za které on de facto nemůže. Podívejte se (…), tato kritika měla být provedena již před patnácti lety (…), kdy se kolem Halase vyrojila spousta epigonů, kteří psali prachmizernou, pokroucenou češtinou (…). Tenkrát taková kritika by mohla mnoho znamenat i pro Halase samotného“. Podobně ve stenogramu nenajdeme slova „Karel Teige sám osobně také není ani za nehet tím, čím zde byl nazván“.

Kdyby Kolář referoval o Nezvalově vystoupení z velkého časového odstupu a kdyby jeho záznam nevynikal uměním zachytit osobitou, velmi naléhavou dikci Nezvalových improvizovaných projevů, dal by se rozdíl mezi jeho záznamem a stenogramem pochopit a dost snadno odbýt. Jenže ten příliš velký rozdíl bez možnosti poukázat na ošidnost paměti a na selektivní vnímání vnucuje otázku: nebyl stenografický záznam projevu Nezvalova hned „zredigován“? Anebo Jiří Kolář zapsal, co vše viděl Nezvalovi na očích, aniž to Nezval skutečně vyslovil? Anebo fiktivní dopis zesnulému básníkovi je žánr, který opravňuje domyslet, vyostřit Nezvalovu řeč až na stupeň, na který Nezval dostoupit nemohl a patrně tehdy ani nechtěl, a jasnozřivě anticipoval, k čemu dospěl Nezval ve skutečnosti až pět let po Halasově smrti v projevu, který si napsal jako úvodní slovo k chystanému Halasovu večeru v Armádním uměleckém divadle a který byl i na rok 1954 natolik odvážný, že mohl být publikován až v Díle VN roku 1976.

Ať tak či onak to, co Jiří Kolář vepsal do Prométheových jater, to je naprosto nepředsudečné svědectví o Nezvalově osobnosti a o její úloze v poúnorovém literárním životě; je to výpověď „očitého svědka“, v posledním čtvrtstoletí adorovaného a sotva zpochybnitelného. Ani kdyby Jiří Kolář kategoricky nepopřel své autorství ošklivého výroku o Nezvalovi, který mu přisoudil Jan Zábrana ve svém pozdním zápisku vzpomínky na Nezvalův pohřeb (Celý život 1, 1993, 511), sotva by se dalo vzhledem k odstavcům o Nezvalovi v Prométheových játrech uvěřit, že by Jiří Kolář mohl Nezvalovi tak vulgárně spílat.

Vůbec nejpozoruhodnější jsou Prométheova játra vydávající své svědectví o Nezvalovi tam, kde Kolář píše o tom, co „umí říci jen on“ (Nezval) „s takovou přesvědčivostí a čistotou, vynutí-li si jeho čistota sama nad ním moc“. To naléhavě souzní s tím, co o Nezvalovi napsal jiný básník, Jiří Wolker Zdeňku Kalistovi: „…je to člověk, který i když napáše zla jako satan –, bude čistý jak dítě“.

Tak se krásnou ironií dějin bezděky sřekli, ve věci Nezvalovy čistoty shodli dva Jiří české poezie, roku 1950 stavění do ostrého protikladu proti sobě – Jiří Kolář a Jiří Wolker.