FRANTIŠEK DOSTÁL
Na kalendáři stál letopočet 1948 a já, desetiletý kluk, vyrazil z Vršovic pěšky do Krakovské ulice v Praze, kde sídlila redakce týdeníku Vpřed. Získal jsem zde dokonce i několik starších čísel z roku předešlého! Po splnění bobříka odvahy v našem čtenářském klubu Skaláci v několika sklepích a dvorcích v Přípotoční ulici ve Vršovicích jsem si dokonce dodal odvahy a stanul dokonce před dveřmi bytu spisovatele Jaroslava Foglara v Korunní ulici na Vinohradech, kde tenkrát bydlel. Domy se navíc přes den ještě nezavíraly. Co na tom, že následující rok se týdeník proměnil v jakýsi slepenec korespondující s proměnou politického klimatu a později stejně zanikl, a stejně noviny MY48, jejichž název jsem objevil na dnes zbourané trafice před nádražím v Nuslích…
Členové čtenářského klubu Skaláci hltali knížky spisovatele J. Foglara. Nešplhali sice na skály v Adršpachu, ale svah nad potokem Botič v Hostivaři jim zcela vystačil. Život jednoho z chlapeckých hrdinů jedné Foglarovy knížky, kde se píše o čistém a modrém životě, je ovlivňuje dosud i v jejich stařeckém období. Vím, v tuzemsku plném závisti se až příliš často vyplivne nechutná slina a projeví se úporná snaha ovládat i nyní Foglarovo dědictví, které má už konečně připadnout skautům. Na omyl se zmůže každý z nás, i když třeba nerad a často se tak stane i z neznalosti. Jenže navíc existuje pořád ještě pokora a omluva. Smutné je ale zjištění, že ožívá i chuť přihřát se i teď na slávě spisovatele J. Foglara, či spíše být účasten na rozhodování o Foglarových penězích, ke kterému se hlásí také Jaroslav Čvančara, i když se po léta zajímal o něco zcela jiného. To zase v 80. letech projevil spisovatel a básník Karel Sýs velkou odvahu, když vystoupal po schodišti k samotnému ministru kultury a sdělil mu mnohé o práci J. Foglara a o jeho životě, který zasvětil práci s mládeží. Hulvátům a lhářům je žití ve stylu modrého života cizí.
Myslím, že mnohé o jednání těchto lidí odhalil článek Jiřího Stegbauera v LUKu č. 22/ 2014. Kdysi jsem rovněž téměř nadskakoval v lavici během soudního jednání ohledně závěti spisovatele. Synovec spisovatele, který o sobě desítky let nenechal slyšet, byl pod našeptáváním jednoho doktora, co byl zbaven díky čachrům s léky výkonu povolání již před listopadem 1989. Málokdo ví, že během téměř tříletého pobytu J. Foglara v Thomayerově nemocnici přicházela do domu spisovatele v Křišťanově ulici po zaměstnání jedna matka dvou chlapců a nemocného muže, aby dvakrát až třikrát týdně vybrala jeho poštovní schránku a poté poštu doručila spisovateli až k jeho nemocničnímu loži.
Ostatně ani nevím, kde současní ohřívači vlastního ega byli třeba v 80. letech minulého století, kdy čeští spisovatelé naprosto upřímně mezi sebe zvali J. Foglara na přátelské setkávání ve Valdštejnské zahradě. Již bylo mnohé napsáno, jak spisovatel zakoupil pro skauty parník na Vltavě, pronikl v noci do vodárenské věže, kde už sídlila německá mládež, aby odtud odnesl klubové kroniky. Leckdo hodil i jedovaté slůvko na Foglarovy tábory v čase 2. světové války v zátočině řeky Sázavy, které byly vlastně ilegální, neboť skautské hnutí bylo Němci zakázáno. A vůbec, jako přítel sociálně dokumentární fotografie si moc považuji, že v roce 1938, kdy bratři Slováci se už hlásili k hnědému moru, Foglarovi hoši vystoupali do kopců Podkarpatské Rusi, a on tam tehdy vyfotografoval dva synky loupežníka Nikoly Šohaje, včetně jeho otce. Tip tenkrát získal v Praze U Šuterů od Ivana Olbrachta. Fotografii J. Foglara ve společnosti Jiřího Suchého jsem zase pořídil já v roce 1992 v restauraci U pilotů v Donské ulici ve Vršovicích, dříve Havlíčkově. V restauraci se na počest J. Foglara tehdy nekouřilo…
O co vlastně v životě běží?
Život plně prožít a také o něm vydat zprávu pro generace příští. Je záslužnější angažovat se ve své ulici než uprostřed rozeřvaného davu. Prsty píšících lidí běhají nyní rovněž po všelijakých klávesnicích. J. Foglar také nejprve psal Strach nad Bobří řekou na lavičce pod jinanem dvoulaločným na pražské Kampě. Jen tak rukou do sešitu na kolenou. Hlučící a hrající děti ho odtud vyhnaly až do zahrady Kajetánka pod Pražským hradem. Čtenáře tohle nemusí vůbec zajímat, ale mohl by si alespoň někdy zapřemýšlet, že vždy je něco jinak. Nám najednou už nezbývá na nic čas, protože v televizi běží další díl seriálu Růžová zahrada a v minulém díle zrovna dostal primář přes hubu. Nežil zřejmě modrým životem…
V červenci 1997 společně s J. Foglarem se nás pět vypravilo ve staré škodovce z Thomayerovy nemocnice do Sluneční zátoky k odhalení pamětní desky. Vypadalo to, že nemocný spisovatel byl z nás všech nejmladší. Totiž jeho modrý život mu na rty často přinesl slova písně – My pluli dál a dál v zelené lesy…