EVA FRANTINOVÁ

Okna

Někdo má štěstí. Dívá se z kuchyňského okna na ulici. Vyrůstá v okně a mění pod sebou polštářky, natahuje si větší a větší punčocháče. Pro mne byl svátek prožít odpoledne v dědečkově okně – výhled na štěrkovou cestu a ještě dál na jizerské louky. Občas někdo přešel a sundal si klobouk: Dobrý den! Občas šel někdo kolem se síťovkou, v které se házely housky, mléko se stříbrnou zátkou na sklenici, občas zasvištělo tříčtvrteční kolo a na něm jeden z kluků Žďánských, občas zarachotila stejně jako řetěz němčina…

 

Doma jsme měli okna do dvora. Pozorovala jsem metaře, spěchali s kárkami kolem bývalých koňských stájí ve dvoře, spěchali a na kárky nakládali březová košťata. Trochu zasmušilí, zahledění do země. Ranní hemžení metařů byla krásná, ale smutná hudba. Nebylo na koho mávat. Trochu jsem záviděla těm, kteří měli okna do ulice. A zvláště pak těm, kteří měli okna bez záclon – sušila se v nich trička, třepetala se i ve starých nízkých domcích bulharského Sozopolu. Jen někdy se za jižními okny míhaly opálené děti s prosolenými hrudníčky. Ulice byla pro ně okno. Kamarádi Icko a Děška…

Zkouším si představovat, co se stalo s lidmi, kteří seděli před více než šedesáti lety v oknech. Snili v oknech, která jsou mnohde vyměněná za eurookna, v oknech, která se zavírají mnohde na zlatou kličku, mnohde jsou zalepená leukoplastí a papundeklem, aby nefoukal na parapet první sníh, mnohde už ani nejsou, stejně jako názvy ulic, adresy, domy… Můj soused, pan Duna, měl okna vyložená umělými květinami a vždycky na jaře pověsil do okna klec s kanárkem. Na parapet si vyložil barevný měkký kobereček a vždy, když mne viděl před domem s kufrem, volal: „Nejlepší dovolená je doma!“ Z přízemí našeho domu dlouhá léta stoupala vůně barev – lakýrník pan Škába si u sklepa rozložil okna a pracoval.

Okna ale nejsou jen územím radosti. Konstantin Biebl vyskočil z okna, my proti tomu oknu popíjíme v restauraci kávu a s rozpaky okno osudu hledáme mezi dalšími okny. Bohumil Hrabal opustil svět – oknem.

Okna v přízemí se stala také čekárnami. „Kdyby se naši vrátili z koncentráku, ťuknou na sklo“ – ještě celý rok po válce žila babička oknem. Až pak jí pošťačka oknem podávala úřední dopis, dopis, který jsem jenom jednou jako dítě viděla a pak se někam ztratil. Psalo se v něm o pochodu smrti.

Oknem mého bytu se dlouho před mým narozením díval na dvůr i pan Jankovský, novinář – údajně tu i tiskl protiválečné letáky. Jisté je, že skočil pod tramvaj, aby svou ilegální skupinu neprozradil gestapu.

Určitě znáte někoho, komu vytloukla zloba okno. Stále slyším zasvištění kamene, který letěl oknem vlaku kolem mé tváře, stále vidím zmatek a úlek rodičů. Sklo oken se sypalo i o Křišťálové noci…

Přesto ráda fotím okna. Všechna kromě nemocničních, bíle zkalených.

Za každým se děje něco jiného, probíhají jiné životy. Tabulky našich oken leštil tatínek – každou bublinku a prasklinku v trochu nerovném skle. Okénka tyrkysového tudora opatroval tak, že dýchal na flanelovou utěrku. Znám básníka, který si pamatuje, jak ho vezli autem z porodnice, 67 let si pamatuje oválné, trochu zašpiněné okénko auta. Celé dětství pak prožil v okně, viděl na restauraci s věžičkou i na benzínovou pumpu v ulici. A všechno, co se kde šustlo, hlásil babičce. „Babi, babi, jde nějaká paní, asi jde na oběd!“

Okna restaurací – velká a široká, táhla se jimi vůně, proplétaly se jimi v létě trochu zažloutlé záclony, vypadaly jak útlé tanečnice. Okna před bouřkou plná modřin. Okna za deště. Okna před lípami i za lípami. Okna když všechno kvetlo. Okna když sněžilo… Četly se za nimi básně – jídelní lístky – a číst je mohl každý. Básně se za nimi psaly. A píší. „Hele, vidíš támhle ty dva u okna, ty blázny s notýsky, co si pořád do nich něco píšou?“, šuškají si servírky rok co rok za našimi zády. Mají strach, jestli nejsme kontrola.

 

Dveře

„Tak já mít tady hvězdu, mám dveře všude otevřené!“, plácala se pravou rukou na levou stranu hrudníku teta Helenka a my v kuchyni se smáli. Dveřmi se dovnitř proplížil kocour Macek – těmi, jimiž ho ponesou (před stěhováním z chalupy do pražského činžáku) za deset let utratit.

Milovala jsem všechny dveře v chalupě čp. 83. Vchodové byly karmínově červené s ozdobnými mřížemi v horní části. Když bylo horké horské léto – bývala horká horská léta – opírala jsem se o ně. Dveře do obýváku, kde vždy bývalo chladněji, dveře široké a lakované smetanovým lakem, s mosaznou klikou, za nimiž na člověka vybafl černý psací stůl, pod který se tak krásně schovávalo. Dveře do ložnice skřípaly, jako když taháš houslistu za uši. Dveře do špajzky vypadaly jako uříznuté, s dírkovaným otvorem uprostřed. Dvířka kredence – když zavřu oči, i dnes si je umím otevřít plochým klíčkem. Zamřížovaná dvířka králíkárny. Vonělo to za nimi senem a čumáčky králíčků se třely o dlaně. Dvířka se zavírala se na dřevěnou petličku. Dveře od kůlny, dveře z dřevěné srsti, chrochtaly jako by bránily rozštípaná polínka. Těžké dveře od dílny v zahradě, od tajemného cihlového domu plného pavučin a starých pilníků za okny. Dvířka od předzahrádky, ve které rostl kopr. Lehounká jako pírko, drátěná…

Všechny dveře jsme si užívali, všechny den co den sloužily. Vcházelo se do nich před nemocí, vycházelo z nich po nemoci. Nosily se kolem nich krabice narozeninových dortů až z Jablonce. Usmiřoval se v nich otec se synem. Celou válku se neviděli, až dveře obejmulo Ahoj táto, Ahoj Vašku. Na zem padaly klobouky, deštníky, rukavice.

Až mnohem později jsem se učila houslím a stiskla kliku dveří od sálu Vladimíra Majakovského v Kulturním domě železničářů na Vinohradech. Stojím za těžkou sametovou oponou s koženými okraji a chvěji se: teď musím vykročit! Vystoupení mi možná otevřelo dveře na konzervatoř. Klaním se před vysokými bílými dveřmi učeben, ale i před dveřmi sálu a salonku Rudolfina, kde program podepisuje David Oistrach. Klaním se před všemi vysokými dveřmi, nad nimiž bliká zelené světlo Nerušit – to abych za pár let klepala na ty zdánlivě nižší.

S první básní chvátám do kabinetu češtináře, pana profesora Vlčka. Líbil se mu můj verš „je těžké zvednout vlastní tíhu aspoň na kolena“. Dveře venkovského domku paní Janouškové ve Vraném nad Vltavou, kde se zotavuji v létě 1975 z operace žlučníku a posílám několik básní do Tvorby. Dveře bytu v Máchové ulici – skákalo se v nich do výšky s dopisem a odpovědí. Dveře Tvorby. Přestože vyrobeny sériově, dveře osudové. Dveře domu nedaleko řeky Orlice – deset let před tím, než jsem se narodila, nesli jimi domů básníka v povijanu. Dveře, za kterými naklíčily první verše, naklíčily v neviditelném skleníku, který zalévala babička a spol. Když bylo básníkovi šestnáct let, proplazila se zeleň k psacímu stolu šicího stroje a potom dolů – schodištěm domu až před naše zraky…

Kolik je na světě dveří a kolik básníků? A dveří od nemocnic a pošt, před kterými se psaly poslední telegramy? Dveří, kterými bych nejraději vyrazila čas.

 

Běhej!

Zdi obsadily reklamy. Kdejaký dům je opásán reklamou. Jaké blaho objíždět zrakem šedivou zeď nebo zídku. Takovou, na které se loupe fasáda… Zídku, na níž se psalo křídou Miluji tě a pod to Dnes tady v pět. Na zídkách se sedělo i v parku Grébovka. Listovalo se Vernem a dalšími poklady z knihovny „pionýráku“ nebo „pinďáku“, z dálky sem doznívaly tóny dětského pěveckého sboru, orchestru nebo lesního rohu, kolem chodili podsadití kluci s pouzdry. Na zídkách se okopávaly špičky nových jarních lakovek, pozorovalo, hodnotilo…

U jedné zídky čekala moje babička, které jsem sem nosila po domluvě a„schválně“ padesátikorunu do záložny, to aby ostatní na protilehlé lavičce viděli a slyšeli…

Na zídce sedával i táta, mlčky si zapaloval cigaretu, aby si na procházce se mnou odpočinul od těžkého „hodinového zimníku“.

O další zídku jsme se opírali lokty – před sebou Vršovice, nádraží, Bohdalec, střechy hezčí než v Paříži, před sebou plány…

Běžím nedávno zrekonstruovaným parkem, říkám si ahoj babi, ahoj tati, zase jsem s vámi, slyšíte, ještě dnes jsem tady, s vámi… Běžím kolem tiché vily, vily tiché až k šílenství, kolem platanu, jinanu, kolem viničního altánu a vinice, kde se to modrá hrozny, kolem svatebčanů, kteří se shromáždili na schodech k viničnímu altánu, kolem stráně pokryté spadaným listím, kolem nových a přesně zastřižených zídek – na jednu z nich děda vysazuje vnuka a ten pláče, že nechce…

Právě míjím kamenný sloupek. Je to zas on! Drolí se. Vypadá jako okrová kšiltovka nasazená na stranu. U něj „přistávaly“ naše školní kožené brašny, kolem něho mne vozili do jeslí. Dnes je tu místo jeslí Pavilon a jednou jeho částí velká a prosklená kavárna, v které sedí pár lidí, pár lidí bezradně kouká u kávy do displejů mobilů nebo notebooků.

Dlouho se rozhoduji: mám sloup, ten náš poslední, vyfotografovat? Nebo stačí, že žije ve mně? Už dávno jsem ho chtěla obejmout, přitisknout k němu ucho. Třeba uslyším ještě něco o nás. O uličnici Svatavě, po které se slehla zem. Pod okem měla bledou jizvu. O Dáše Dvořákové, s kterou jsme sem chodily bruslit na kluziště před Pavilonem, a Dáša předváděla na ledě skoky. O klukovi Chalabalovi, který tu chodil s maminkou Bělou. O holčičce, která mi podávala ruku: „Já jsem Kludská.“ O dějinách tátova mlčení. O babičce. O paní knihovnici, která mi schovávala pečlivě zabalené knížky.

Není knihovna. Není kluziště. Hudba nezní. Padesátikoruna nic neznamená. Cirkus to zabalil. Zdi a zídky se propadly. Kdo by na tebe zavolal?

Běhej! Všechno kolem je jen hezké.

 

Za stolem

„Jak dlouho se má chodit v černém?“, ptala jsem se dědy a on odpovídal: „To je podle toho, jak si kdo koho váží.“ Seděl v kuchyni za stolem, za takovým, který možná znáte – s jediným velkým šuplíkem. A típnul při té řeči cigaretu do popelníku ze zeleného skla.

Dědeček zvláštním způsobem típal cigarety a tatínek to uměl po něm. Filtr promáčkl na kraji popelníku dvakrát, podruhé jakoby cigaretu přehnul přes kolínko kouře, to aby se přesvědčil, že opravdu oheň zhasl…

Potom jsme mlčeli. Dlouhé hodiny vyplňovalo mlčení a do toho mlčení padalo šustění novin. Děda obracel stránky ukazovákem, ukazovákem, který byl třetinový, než je dnes můj. Na jeho konci byla jizvička. Co se stalo, dědeček nikdy nevysvětlil. Brávala jsem si ke stolu česko-německý slovník Unikum. Nebo Kouzelné městečko, které napsal pan Borovička. Upírali jsme pohledy na sebe, zatímco v kuchyni se stmívalo, studovali jsme své rysy, tma padala na ramena. Dědeček o sobě nechtěl mluvit. Nikdy nevyslovil slovo válka ani „za války“. Jednou mi řekl: „Můj táta byl pošťák v Benešově.“ A potom: „Obrať list.“

Mnohem později jsem našla v Benešově Vnoučkovu ulici – tady stál rodný domek dědečka a jeho šesti sourozenců. Jeden z bratříčků – šestiletý – zemřel.

Někdy si myslím – co všechno asi mohlo naplnit hodiny našich mlčení v chalupě Jizerských hor! Kdo ještě mohl vystupovat v mých knihách, prohánět se básněmi. Místo toho v nich fičí kolem dědy tajemství. Fujavice a sníh. Přízraky. A já sedím stále v kuchyni a studuji tu tvář. Jeden z předmětů v doživotním semináři. A děda vyklepává z krabičky další Lípu…