PETR KUKAL

XI.

Jiní začali hýbat světem

a dodnes o nich slyšíme.

Já se chtěl vrátit ke svým dětem

a ke tvým básním, Puškine.

Jak jsem si jenom mohl myslet,

že obepluji tenhle mys let,

v nichž staré – špatné zaniká,

v lodičce tvého jazyka?

Nejspíš jsem od začátku věděl,

co omezencům k potěše

zpívali vrabci na střeše

a co mi řekli za pár neděl:

Ruština patří na východ,

pročež nám dále není vhod.

XII.

Dneska se učí manažeři

pokorně rusky na kurzech.

Kdo by mi ale tohle věřil

v těch šťastných revolučních dnech,

kdy celá země výskala si,

že končí ruské věčné časy

(a že můžeme navždycky

mluvit všichni jen anglicky)?

A málokdo se zastal slovy

dětí, co stěží s trojkami

odvodí mámu od „мамы“,

ale už nic jim nenapoví

„mother“ – tak zvláštně chraplavé;

z něj mamka těžko vyplave.

XIII.

Stal jsem se se svou aprobací

jen zahřívadlem pro židli.

Proto mi moji chlebodárci

o rok později nabídli,

ať nechám věčných suplování,

v nichž jazykářský talent planí

a rozšířím si při práci

nevhodnou kvalifikaci.

S odstupem půlky generace

jsem znovu řešil maléry

opačné strany katedry,

než kam mě stavěla má práce

za uplynulých deset let,

tak jak to žádal nový svět…

XIV.

Jana snášela s pochopením

večery v prázdné ložnici,

zpestřené jen mým pustým klením

nad podtrhanou mluvnicí,

nad tím, jak pořád roste míra

toho, co už se mozek vzpírá

přijímat (v šestatřiceti)

a škodolibě vzkáže ti,

že vazby, které hlavou pluly

před hodinou, už odnes‘ čas,

a ponechá tě napospas

úvahám, zda byl předminulý,

nebo minulý. Copak dost

nám není jedna minulost?

XV.

I Pavlínku jsme naučili

„nerušit tátu – učí se“.

Kdo mi dnes vrátí každou chvíli

v otcovském životopise,

kdy jsem s ní nebyl? I když nechci,

slyším někdy, jak po koberci

jdou bosé nohy holčičí –

než na ně někdo zakřičí:

Co tady couráš, panebože,

jak se mám takhle soustředit?!

Potom to zmizí. Zas je klid.

(Jen v hlavě se mi točí nože,

co precizně jak břity fréz

mi mozek mění na nářez.)

XVI.

Byl jsem tak vyčerpaný stresem

a přecházením do rolí

učitele a žáka, že jsem

usínal vlastně kdekoli:

Mockrát jsem přejel v autobuse

a o přestávkách v jednom kuse

klimbal nad novou látkou, v níž

jsem před žáky byl nanejvýš

o jednu lekci. Při vědomí

držel jsem se jen o čaji

(ruském – jak jistě dodají

mí vzácní kolegové, co mi

pokaždé rádi dali znát,

za co že jsem to brával plat…)

XVII.

Na konci základního běhu

jsem složil zkoušku v úrovni,

o které jako o zážehu

mluvili všichni přítomní.

Včetně mě – na oslavě v baru

kde jsme si k vzájemnému zdaru

připíjeli snad posedmé.

(I když jsem věděl: co se mne

týká, byl tohle nepochybně

strop veškerých mých možností,

jsem prolezlý až do kostí

ruštinou. Angličtinou bídně

klopýtám jako závějí –

při každém kroku hlouběji.)

XVIII.

Cítil jsem se jak nevidomý,

co chodí trasou známých míst

a všechny kanály a stromy

už čeká. Tady si je jist.

Však stačí jedno odbočení

ulicí, která v trase není,

a nevidomý v panice

tápe, tápe a ztrácí se…

Takhle jsem učil angličtinu.

A postupně jsem – jak šel čas –

poznal několik dalších tras

a občas dokonce i minul

nějaký výkop v chodníku,

což mírnilo mou paniku.

XIX.

Než přišli ti dva milí hoši,

co pracovali v USA…

Ihned se stali světlonoši

a každý je měl za esa,

která tak jako nikdo jiný

zvýší úroveň angličtiny

na naší škole, kde jí tvář

dal přeučený ruštinář.

S dětmi hned byli kamarádi

(vždyť byli starší o pár let)

a diplom z chrámu múz a věd

jim nahradilo svěží mládí,

s nímž od pondělí do pátku

vrhali školu do zmatků.

XX.

Ještě vás baví tohle čtení,

nebo už máte právě dost

veršů, v nichž není k nalezení

mnohovrstevná obraznost,

v nichž rýmy oděny jsou spoře

v povrchní, mělké metafoře

(když se to vůbec podaří…)?

Ještě jsi tady, čtenáři?

Či znudily tě banality

stran učitelských úvazků?

Na krev jenom a na lásku

jsi zvědavý – a provždy sytý

stesků? (Vím: v nářku obžalob

vkus spolehlivě najde hrob…)

XXI.

Zase jsem skončil u předmětů,

co školy od nepaměti

moc rády předvádějí světu

jako vzor péče o děti –

nejobskurnější semináře,

při kterých kantor v potu tváře

zoufale hledá zas a zas,

čím tentokrát by marnil čas.

Hodiny zbytečného bytí,

v nichž intelekt je vzácný host

a užvaněná povrchnost

jak spodní voda štědře sytí

studnu ješitné ambice

všech filosofů z třetí C.

XXII.

Což bych (tak jako všichni druzí)

nakonec snesl – pro svůj klid,

kdyby nás všechny tyhle hrůzy

mohly alespoň uživit.

Jana čím dál tím pozorněji

sčítala mou výplatu s její –

ten koláč, z kterého nám zbyl

měsíc co měsíc menší díl…

S obavou v masce pobavení

vždycky hlásila, kdo z nás tří

na čem napříště ušetří,

jako by věřila, že změní

realitu. Že zvítězí

nad absurditou askezí.

XXIII.

I já jsem pravdu kašíroval,

zavíral oči před stíny,

a pomalu tak měnil v ovál

tvárný kruh naší rodiny.

Jak dvě ohniska na elipse

jeden druhého ztráceli jsme

a Pavla v bolestech svých let

hledala marně známý střed.

Tohle byl – zdá se mi – bod zlomu…

Jana ztratila důvěru,

že ze srabu a průserů

nás dostanu. Že dejme tomu

si dávno sháním práci, s níž

budeme středním vrstvám blíž.

XXIV.

Čím omluvím tu hlavu v písku?

Aspoň naivní vírou, že

modlitbu nákladů a zisků

se vláda modlit nemůže,

když přísahala na vzdělání –

na biskupa, jemuž se klaní

povinně každý, kdo by rád

měl na peďáku doktorát?

(A který dávno ztuhl v sochu

z mramoru nebo z pískovce,

zkameněl na sůl pro ovce,

kterým nevadí ani trochu

pět šest citátů zas a zas

vydávat hrdě za odkaz.)

XXV.

Já jsem měl plné právo věřit

plamenným slibům nových vlád,

že tím, na čem se začne šetřit,

konečně nebude můj plat.

Já jsem měl právo! Slyšíte mě?

Jak asi může skončit země,

kde nedůstojně živoří

i středoškolští kantoři?

Dnes už to víme – končí trpce.

Z dětí je tupá, krutá sběř,

jíž ze vší péče o páteř

zakrněl mozek jako srdce

a v prázdnu jejich pyšných hlav

zní jen Listina vlastních práv.

XXVI.

Dvacátá šestá sloka – tedy

jsme v polovině (zaplať Bůh).

Může spoléhat na ohledy

čtenářů unavený duch

bez talentu a bez průpravy?

Smí věřit, že je neunaví

před koncem? Nutím do běhu

děj banálního příběhu,

protože dneska jenom akce

zaujme naši pozornost

(která nemá snad nikdy dost

krvavých dramat, zvratů v lásce

nebo pikantních poklesků,

co se tak hodí do Blesku).

XXVII.

Tak tedy drama: Šestnáct roků

jsem učil. To je fůra let.

A teď mám jenom jednu sloku,

ve které mohu vyprávět

o dvou minutách v kanceláři,

kdy mi ředitel s vážnou tváří

sdělil, že dětí ubývá.

„A tak se, Pavle, i my dva

musíme loučit. Po prázdninách

pro tebe nemám hodiny.“

(Čímž se rozpočet rodiny

zřítil jak utržený výtah

a zastavil se ve sklepích,

které jsem zatím znal jen z knih.)

XXVIII.

Žít hlavně o chlebu a mléce

(odtučněném - to stojí míň)

se celkem dá, když člověk nechce

utratit majlant za kuchyň.

Jak ale úsporněji bydlet,

když není kde s kým měnit výhled,

sušárnu, sklep a sousedy

(kteří se rychle dozvědí,

že už vám dlouho nešla karta

a teď jste dokonale trop.

Uši má kromě stěn i strop

a každý zodpovědně pátrá

po detailech, jež vymění

na burze mdlého žvanění.)

XXIX.

Brzy jsem pochopil, že v půlce

porevoluční dekády

jiným sekáčům vyšlo slunce…

Se čtyřicítkou za zády

a s angličtinou, v níž jak primán

složím pár frází, jejichž význam

a uplatnění v hovoru

má blíž k dětském táboru

než k zasedačce, těžko mohu

chtít práci, kde mi dají dost

na jídlo, plyn a důstojnost

(a ještě děkovat mám Bohu,

když se mnou někdo upeče

na dva tisíce DPČ.)

XXX.

U nabídek na volná místa,

jsem stěží chápal, co jsou zač.

Za nás byl člověk traktorista,

učitel nebo prodavač.

Coordinator recruitmentu

mi ale nejde ani ze rtů

natož na rozum. Kdo to je?

Šéf? Sekretářka? Oboje?

Jsem ve svých jednačtyřiceti

„Junior“, nebo „Senior“?

(Dřív než vyřešíš tenhle spor,

další manažer ozve se ti,

že tě nechtějí. Už to víš:

Jsi odpad. Člověk na obtíž.)