Jistě znáte staré přísloví „mlčeti zlato, mluviti stříbro“. Jinými slovy cokoli řeknu, mine se účinkem. Cenu přijímám srdcem. Tedy, milí přátelé, srdečně děkuji. Ve slavnostní chvíli se otevírají nejen mluvidla, ale i brány. A beranidlem nejsou dubové fošny a trámy, ale city. Kolikrát bylo již literární město dobyto. Kolik cen se kromě UČS u nás i ve světě každoročně udílí, vezměme třeba Francii, Švédsko. Ceny jsou podporou literatuře, která nemá asi nikde na růžích ustláno. Nic není nalajnováno ani naškrábáno předem, navzdory tomu, že se budoucnost prolamuje elektronicky ovládanými dveřmi. Autoři musí obejmout bájnou Múzu, poprat se s životem, osedlat Pegase, a vylízat se ze všeho, co je potká.

Kohout má v očích zrnka ohnivého opálu a v ničem si nezadá s ptákem ohnivákem. Každá báseň hoří myšlenkou, nejen při stvoření, ale i při každém čtení. Kniha je kapesní zrcátko orosené dechem čtenáře. Prožíváme situaci, kdy se naše literatura musí popasovat s přílivem překladové literatury, kdy jednotlivé jazyky umírají nejen pod vlnou tsunami, ale jsou světu před očima drceny jako bulvy. Zločiny nám zprostředkovává, kdysi božská televize.

Spisovatelé bývají o fous lepší v psaném projevu než v mluveném. Tak to bývá. V každém případě je to jazyk, který otevírá tajemství myšlenek a rozvíjí skromná poupátka v barevné kvítky a mnohdy i ve zralé plody. Neexistují porodnice myšlenek, císařský řez si musí provést každý autor sám. Nejsem první, kdo tuto cenu přebírá a dle mého názoru existují na půdě UČS i díla zralejší.

Ještě malou doušku. „Dobrá kniha je esencí lidské duše“, vyjádřil v 19. stol. skotský historik a esejista Thomas Carlyle (1775–1881). Jako aforista bych rád vyzdvihl neskutečnou práci vynikajících překladatelů, kteří nám mistrně přiblížili myšlenky světových aforistů. Díky jim. Obávám se říci, že na tento odkaz navazujeme, tedy když ne já, tak určitě mnozí další. Nemám příliš blízko k matematice, i když uznávám, že její stezky jsou turistickou matricí země. Duše je něco jiného, v mnohém je ojedinělá a v mnohém společná. Existují její málo probádaná zákoutí, do nichž lze nahlédnout jen a jen srdcem někdy (možná, snad) i intuicí. Mezi mozkem a srdcem je klouzačka, po níž se ledasco sveze. Popsat tato zákoutí je údělem mistrů pera, katapultu, jenž může odvrátit přicházející konec.