MILAN BLAHYNKA
Chvilku se mi zdálo, že po dvou pronikavých recenzích 52 Slok, které napsal Alexej Mikulášek o nich, zprvu vydaných anonymně a po pěti letech pod autorovým jménem, a poté, co jsem na okraj toho příběhu o 728 verších přičinil do LUKu malou poznámku sám, nezbývá mi než shrnout, že Petr Kukal umí suverénně vypovědět tragický sestup dnešního vzdělaného člověka na společenské dno ve slokách paradoxně mélických tak naléhavě, že nevyzdvihnout knížku takové úrovně cenou, to by byla nehoráznost a nerozum.
Snad už po páté jsem se však chtě nechtě začetl; strhl mě „děj banálního příběhu“ bez „pikantních poklesků, / co se tak hodí do Blesku“, a vynesl mě do letové roviny poznání, že 52 slok je dílo trojí slovesné souvislosti; že se stejně provokativně jako originálně hlásí hned ke třem čtyřem velkým, zdánlivě rozdílným osobnostem evropské poezie; a že ve výsledku je tu překvapivě jednolité objevné dílo.
První a druhou souvislost přiznává už název 52 slok. Kdo by z českých čtenářů poezie nepomyslel na 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida, na – rovněž vydávaný anonymně – příběh podobného vzdělaného vyděděnce? Baladický příběh Kukalův není však složen z villonských balad, plynule se odvíjí ve slokách výslovně puškinských. Narážkou v názvu a námětem se 52 slok opírá o českou moderní poezii, co do spádného verše a sloky o nejslavnější dílo ruského romantismu. Dávno se ví, že mezi českým avantgardním básníkem a o sto let starším ruským klasikem nebyla žádná zeď, vždyť Nezval překládal Puškina; ne sice Oněgina, kongeniálně už přeloženého Josefem Horou, ale líbezný Domek v Kolomně.
Ještě podivuhodnější je souvislost brilantních veršů s tím, co Kukal nazývá banálním příběhem. Francouzské „banal“ je ve svém základním významu „všední, běžný, obyčejný“, a až pak „otřepaný, otřelý“. Též české slovníky (např. Váša-Trávníček nebo Ladislav Rejman ve Slovníku cizích slov) na prvním místě uvádějí význam „všední“.
Nuže, česká literatura má velkou tradici zájmu o všední, obyčejné. Dobře utajený básník Karel Čapek napsal Obyčejný život. Obyčejný život v roce 1934, kdy román poprvé vyšel, byl přirozeně jiný, než je tvrdý a drásavý obyčejný život po třech čtvrtích století, případně po osmdesáti letech. Zvláštní umění zpodobit obyčejný život své doby poutavě a sugestivně je však stále stejně vzácné.
52 slok o dnešní všednosti, obyčejnosti neukazuje však toliko k Čapkovi (a k Nezvalovi Křídel, která se rozpínají „nad všední den prostě lidský“), jen k české literatuře, ale též ke knize, jejíž francouzský originál vyšel stejně jako 52 slok letos na jaře: ke Kunderově Oslavě bezvýznamnosti. Zde už citovaný Slovník cizích slov definuje banalitu jako „dílo ideově bezvýznamné“. Bezvýznamné však není dílo, které objevuje význam bezvýznamnosti, anebo – a to je Kukalových 52 slok a už předtím jeho Deník muže ve středních letech – osud člověka zaháněného nebo zahnaného do bezvýznamnosti, bezejmenného člověka z 52 slok, jehož už nikde nechtějí a který si říká: „Už to víš: / Jsi odpad. Člověk na obtíž.“
Vida, trojí souvislost 52 slok: s poezií českou i ruskou a prózou dvou prozaiků zapírajících v sobě básníka (1934) při Vltavě a (2014) při Seině.
Právě tato trojí souvislost 52 slok, toto trojí zakotvení paradoxně přispívá k přisvědčivé jedinečnosti knihy, které se dnes dostává Ceny Unie českých spisovatelů.