JAN POLÁČEK

Prof. Erazim Kohák, Ph.D. se narodil 21. 5. 1933 v Praze. Jeho rodiče se za 2. světové války během nacistické okupace ČSR zapojili do nekomunistického odboje, kdy byli vězněni gestapem. Po Únoru 1948 emigrovali na Západ. Teprve po rok a půl dlouhém pobytu v uprchlických táborech mohli odejít do USA, kde pracovali v dělnických profesích.

Mladý Erazim se při zaměstnání pustil do vysokoškolského studia filozofie a religionistiky na Colgate University ve státě New York. Díky Danfordovu stipendiu mohl pokračovat ve studiu na filozofické a teologické fakultě Yale University v New Havenu, kde dosáhl titulu doktora, Ph.D. Pracoval pak jako odborný asistent na další univerzitě. Působil také jako evangelický farář v Kasotě. Poté nastupuje na katedru filozofie Boston University ve státě Massachussets. Zde habilitoval jako docent a posléze získává v roce 1977 titul profesora. Rok před tím se jeho manželství rozpadlo; byl ženatý s Američankou, s níž měl tři děti. Rozvodu se do poslední chvíle snažil zabránit. Marně. Jak je ve Spojených státech obvyklé, muži odcházejí z manželství ve slipech, v lepším případě s nutným oblečením a s kartáčkem na zuby. Neměl také kde bydlet. Jeho učitelský plat byl mizerný. Zůstal mu ale kousek lesa v New Hampshiru, kde si začal na lesní mýtině stavět dům, hodinu jízdy autem od zaměstnání. Přespával ve stanu, byl bez elektřiny, při svitu petrolejky se nedalo ani číst. Rozdělával si večer oheň, kde spaloval odřezky ze stavby a klestí a díval se do nočního nebe na hvězdy. Z této dvouleté anabáze vytěžil svou druhou knihu The Embers and the Stars (Uhlíky a hvězdy). Do češtiny z ní přeložil jen část, esej Dary noci: Hebce nadchází noc, daleko od elektrického vedení a asfaltovaných silnic, tam, kde se zapomenutá vozová cesta vytrácí v mlází. Noc tu jen zvolna vytlačuje zdráhající den. Je čas střídání. Temnota tiše vrůstá do lesa, prosakuje na mýtinu a proniká do duše, vše usmiřuje, vše hojí.

Ve své knize Člověk, dobro a zlo z roku 1993 nastínil jakési opěrné body v dějinách evropského myšlení. Zabývá se také pojmem „zrcadlo přírody“. Jsme jako lidstvo exotický druh, jako králíci v Austrálii. Překotně se množíme a přejídáme. Nebo vlci poražený vlk nastaví krční žílu a vítěz ho nechá na pokoji. Ne tak člověk, ten střílí i do vzdávajícího se. Uvádí, že Sokratovo celoživotní úsilí bylo zápasem s tím dogmatismem, který pravdu ztotožňuje s pravdivými větami. Protože pravda věty o skutečnosti vždy přesahuje. Odkazuje na sv. Augustina –člověk pravdu potřebuje. Aby mohla být jakákoliv věta pravdivá, pravda musí být. Ve světě, v němž pravdy není, nemůže být pravdivá žádná věta.To, že naše věty jsou pravdivé, že podle nich můžeme žít, nás vede k uvědomění, že vzdor všem postmoderním módám je ve světě našeho života pravda. Autor vyvozuje, že žádný výraz není „doslovný“, slovo vždy jen poukazuje k pravdě, pravda je víc a výše než slova, která k ní poukazují. V tomtosmyslu je každá věta metaforou. Ale některé metafory jsou působivé. Autor nezapře ani zde svou víru, když konstatuje, že každý protestant odmítá tento svět, cítí se v něm poutníkem, jehož pravým domovem je vztah k Bohu. Avšak zatímco radikální křídlo reformace se snaží svět přetvořit, umírněné křídlo se z něho stahuje do osobního vztahu k Bohu. Kohák závěrem knihy také definuje moderní věk jako údobí, kdy se člověk považuje za neomezeného pána všeho a zároveň za bezvýznamnou součástku v soustrojí anonymních, nutných dějin.

Do Čech se vrací natrvalo v roce 1995, působí jako profesor filozofie na FF UK v Praze a jako publicista. Angažuje se v Klimentském sboru Českobratrské církve evangelické. Je členem čestné rady Hnutí Duha, čestného předsednictva Společnosti pro trvale udržitelný život na Zemi a čestné rady Dětí Země. Sympatizuje s občanskou iniciativou Ne základnám: Dnes jsme my lidé schopni zničit předpoklady civilizace nejen jaderným střetem, nýbrž i plošným vývozem zbraní tam, kde chamtivost vyvolených a zoufalství odvržených vytvářejí výbušný potenciál.

V roce 2006 vydává knihu Zelená svatozář. Kapitoly z ekologické etiky.

Konstatuje, že lidstvo je dnes již příliš početné a náročné, a sebelepší technická řešení ekologických problémů jsou odsouzena k nezdaru. Je přesvědčen, že budoucnost lidstva záleží také na tom, zda se lidé naučí přistupovat k přírodě v úctě a budou ochotní akceptovat život na Zemi s menšími nároky.

Ve své stěžejní knize Domov a dálava. Kulturní totožnost a obecné lidství v českém myšlení, vydané roku 2009, nastoluje otázky, jako co to znamená být Čech a má to ještě nějaký smysl?, na které hledá odpovědi. Vyjadřuje přesvědčení, že pro nás Čechy je důležité se zabývat filosofickou otázkou své totožnosti, smyslem našich dějin a k čemu nás povolávají. Dovolává se Masaryka: Vlastenectví a láska k vlastnímu národu neznamenají nenávist k národům jiným. Nacionalismus a rasismus považuje za ubohé náhražky lásky k vlastnímu dědictví, k vlastním dějinám, literatuře, zemi, jazyku. Češtinu naši předci doslova křísili k životu, psali básně. Ač se tato snaha mnohým tehdy jevila jako donkichotská, nakonec se to podařilo a my našim předkům nemůžeme být dosti vděční.

Kohák byl členem ÚVV ČSSD v exilu, dodnes je členem ČSSD. Považuje se za levicového spisovatele, ač ho starý režim označoval dle jeho slov za sociálfašistu. Po návratu z exilu v roce 1990 si mohl za své úspory koupit domek. Jako sociální demokrat starého ražení však chtěl bydlet stejně, jako bydlí běžný občan. Podal si tedy žádost na OPBH o byt. Než mu byl přidělen, bydlel i s manželkou v podkrovním podnájmu. Bydlí tak už 24 let v paneláku na sídlišti Chodov, tedy v Havlem ostouzené králíkárně, a je tu se svou manželkou Dorothy, obklopen svými knihami, velmi spokojený. Dnes také vidí mnohé jinýma očima, než byl schopen v exilu. Uznává, že tehdejší socialistické Československo, jako poměrně chudý stát, výstavbou sídlišť vyřešil bytovou krizi a poskytl lidem slušné bydlení za dostupnou cenu. A že starý režim se ještě staral o lidi, ne jen o zisk. Navíc je jako ekolog přesvědčený o výhodách soustředěného bydlení, což považuje za jednu z možností, jak zajistit v naší zemi dostatek místa pro krajinu a chráněné oblasti.

V současnosti se vrátil k překladu své druhé knihy The Embers and the Stars (Uhlíky a hvězdy). Podle jeho vyjádření to ale není vlastně překlad, spíš píše a prožívá tu knihu znovu. Její psaní se tak odlišuje od tehdejšího pohledu bouřlivého mladíka. Dnes je postarším mužem, důchodcem, moudřejším, smířeným, který méně očekává a více si všeho váží. A co pro něho tedy znamená štěstí? Dělat něco dobrého, dělat to dobře a dosáhnout za to uznání u lidí, na kterých mi záleží. Třeba u manželky Dorothy. Ta, ač Američanka, mě neváhala následovat sem. S ní prožívám nejkrásnější léta života. A důležité je nelámat si hlavu, jestli jsem šťastný nebo ne. Ona ta životní seberealizace je především transcendence, přesah k ideálu, na němž mi záleží víc než na mně samém.

Pro Erazima Koháka zůstává filozofie vášnivým hledáním smyslu společenství našeho života, zdrojem pokory a útěchy.