EVA FRANTINOVÁ

Možná také vy tak jako já potkáváte na Bělehradské ulici nebo na Náměstí bratří Synků starší paní s brýlemi slepenými leukoplastí. Rozdává Haló noviny, nové i starší výtisky, pro které si chodí přímo do redakce.

 

Jaroslava Garinová žije v Nuslích, v ulici Ke křížku. Představte si – nemá doma ani jeden spotřebič! „Nevíte, co bych mixovala, já jenom svítím a čtu, a pak jsem strašně ráda na ulici,“ svěřila se mi tuhle kde jinde než na ulici. „Ale stalo se mi neštěstí. Já jsem tak nešťastná! Jela jsem tuhle ze Dne tisku a okradli mne, no asi jak jsem nastupovala do tramvaje, vzali mi tři stovky, ty jsem měla na nové boty…“ Ty tři stovky jsem jí dala a věřím – stejně jako moje maminka – že se mi vrátí. A vrací. Protože Jarka Garinová je posel. V kabátě, z jehož jednoho ramene se klube vatelín, připomene anděla. „Víte, kde mám s novinama největší úspěch, kde jsou největší sympatizanti? Támhle naproti řezníci! Ale taky jsem měla velkej úspěch v antikvariátu, kterej zrušili, tam mi mohli utrhat ruce… někdo mi ale taky nadává a já se klidně hádám… a co tomu teď říkáte, té situaci? Mám strach, co bude s naší planetou, co z ní udělali… ale stejně se těším do pekla, já mám teplo ráda a já tam všechny ty zlosyny budu pěkně napichovat.“

Po každé zimě, když dlouho nevidím na Bělehradské ulici odřený kabát zapnutý na zavírací špendlík a brýle slepené leukoplastí, mám strach, jestli paní Garinová žije. Nemá mobil, mail, nemá u dveří v ulici Ke křížku zvonek. A pak uvidím na zastávce jedenáctky tašku plnou Haló novin. Jaro může začít.