FRANTIŠEK UHER

Úvodem poznamenejme, že by se nesporně slušelo označení „velká.“ Nejen rozsahem a vzhledem. Především obsahem. Skromnější název, vypouštějící zpřesňující přídavné jméno, neubírá knize nic na půvabu a hodnotě. Na místě je ovšem ještě jedno pozastavení. Jedná se o tisíci titul, který vypravilo na pouť ke čtenářům agilní třebíčské nakladatelství Akcent. Zcela určitě zvolilo jubilejní titul velice vhodně, KNIHA AFORISMŮ (2014, 212 str.) Jiřího Faltuse představuje dílo svým způsobem unikátní. Poznamenejme, že aforisté se v posledních letech množí jako zářijové houby po dešti, pouze nemnozí však vstupují do literární historie. Třeba zadními vrátky, ale s trvalou platností, prostou dobových populistických tendencí.

Jiří Faltus náleží k předním českým aforistům již dlouhé roky. Skutečnost, že žije ve venkovském ústraní, nikoli v některém z center českého literárního dění a jeho publikační příležitosti byly omezené, má podíl na tom, že vstoupil do čtenářského povědomí pozvolna. Ovoce zrající delší dobu však často bývá chutnější a beze zbytku to platí právě o Faltusovi. Básník, autor útlejších, ale vždy vyzrálých básnických sbírek, získal znamenité renomé také jako autor veršů pro dětské čtenáře již v letech 1979 a 1984 sbírkami Rozhledna se rozhlíží a Holínky pro žížalu (obě vydalo zaniklé nakladatelství Kruh). V posledních letech se jeho básničky dostávaly ke čtenářům především zásluhou nakladatelství Alfa-Omega.

Stejně tak přicházel ke čtenářům s rozsahem menšími, nicméně pozoruhodně koncipovanými soubory aforismů, plnými bystrých, ostrých i shovívavých, ale vždy přesně cílených postřehů. Totéž platí o jeho epigramech. Vtipné aforismy připomínají náhle zazářivší sluneční paprsky, pronikající štěrbinami našich dnů. Dokážou aspoň na okamžik zaplašit stíny a trudné myšlenky, rozptýlit starosti, odkrývají drobné svízele i skryté radosti, hřejí, potěší, vyvolávají úsměv.

Vždyť není nic cennějšího než právě to. Rozdávat falešné úsměvy na všechny strany dokáže kdejaký šejdířský politik a úlisný kardinál. Umět nakreslit úsměv na tváři čtenáře, to je schopnost, kterou jsou obdařeni jen vyvolení.

Faltusova aforistická tvorba má široký etický rozměr, je obecně satirická (Kdo v tom umí chodit, má k dispozici auto s řidičem. Vítězný návrh na jednotnou školní uniformu: neprůstřelná vesta), míří i do literárních řad (Kdo nerozumí poezii, měl by ji jenom psát), dokáže přesně zacílit i na aktuální záležitosti (Fotbalový rozhodčí tancuje, jak mu pískají), nepostrádá však laskavou hravost (Král je nahý, aby konečně dodal vážnost svému úřadu. Polní tažení – snaha o zorání všeho, co se dá.). Jsou mu vlastní jazykové hříčky (Řidiči autobusů vyhlásili pro začátek pouze zastávkovou pohotovost) a nevyhýbá se postřehům, které mají blízko k nekompromisní kritice, obžalovávající z lidské malosti (Protože na svěřenou funkci nestačil, tak ji jenom zastával. Z revolučního nadšení mnohým zůstaly jen klíče, které se už k žádným dveřím nehodí. Od kariérního řádu byrokratů si těžko slibovat konec neřádů). Epigramy, jimiž je aforistický proud prokládán, připomínají drobné jezy, na nichž se proud myšlenek čeří a vzdouvá. Proud přemýšlivý, uvážlivý, střídmý a vlídný, někdy doprovázený jízlivým ostnem, prostý nedomyšlených invektiv a obhroublých jalovostí. Výrazná snaha po frontálním útočení na početné společenské neduhy prolíná pokojnými postřehy, shovívavost se snoubí s nekompromisním poznáním, že je stále ledaco shnilého „ve státě dánském.“ A povězme otevřeně – někdy i v jednom každém z nás.

Faltusovy aforismy jako kdyby dbaly slov Vladislava Vančury „je třeba uvésti v soulad věci odlehlé“. Naplňují literu definice, obratně pracují s antitezí, sarkasmem i jemnou ironií. Štípají, píchají, popichují, provokují, nabádají, dokáží utajit jistou míru nezbytné občasné didaktičnosti. Až se vnucuje archaické, dnes již zcela komicky chápané okřídlené slovní spojení „nastavují zrcadlo,“ ale co naplat, je tomu tak.

Největší předností Faltusovy tvorby je ovšem zásadní tvůrčí přístup – otevřená sdílnost a absolutní srozumitelnost. Vyslaný šíp míří na zřetelný terč. Žádné složité myšlenkové šifrování, žádné náročné experimenty, žádné slovní šarády, které čtenář luští jako křížovku a nejednou se obtížně dobírá podstaty. Předpokladem dobrého aforismu je skutečnost, že dokáže sjet jako blesk a zasáhnout vytčený cíl.

Faltus, tu decentní, tu šaramantní, tu škádlivý, zadumaný a někdy i lehce zasněný, jindy zase introvert posmutnělý nad přemírou lidských slabostí, je naprosto srozumitelný aforista, tvořící s otevřeným hledím. Nic lidského mu není cizí, nic netají, nic neskrývá, netváří se jako filozof, nezaštiťuje se složitými kombinacemi úvah s rozličnými možnostmi výkladu, ale filozofické základy jeho aforismům nescházejí. Obsahují v současné době vzácné a opomíjené prvky lidové moudrosti, směřující až k pranostické vizi. Tvoří přesně vytýčené základy, konkrétní koncepční rámec.

Většinou míří přesně na střed terče. Není to dělostřelba zasahující prostor od obzoru k obzoru, ba ani ostrostřelba, k nemilosrdnému odstřelovači má Faltus daleko, je to spíš tichá lukostřelba. Lukostřelba pro zábavu, činící život snesitelnějším a příjemnějším. Až mne napadá, zda bychom neměli do každého dne vkročit s jadrným aforismem; možná by nás družně provázel, povzbuzoval, vyvolával lepší náladu, pomáhal zdolávat stébla, která nám den klade přes cestu. Snad bychom jím také mohli někoho vhodně obdarovat. Nebo bychom si na jeden jediný aforismus, který je nám něčím blízký, měli vzpomenout večer. Stal by se nám společníkem před usnutím, vhodnějším a důstojnějším nad všechny modlitby.

Jeden aforismus třeba právě z Faltusovy Knihy aforismů.