MILAN BLAHYNKA

Svou zatím poslední knihu S DOMOVEM V SRDCI (Masarykova univerzita, Brno 2014, 216 + 24 s. obrazové přílohy) charakterizuje Ivan Dorovský v úvodní poznámce jako pokus „písemně zachytit“ ty „úryvky ze svého života“, které se uchovaly v jeho paměti, a v kapitole o své rodné makedonské obci Čuka dokonce vymezuje svou autorskou ideu ještě skromněji: povyprávět „o své obci, jejích lidech a také o sobě“, „svoje životní peripetie i osudy rodičů a sourozenců pro své děti a vnuky“.

Především klobouk dolů nad jeho pamětí: jmenuje obrovské množství lidí, s nimiž se na své krkolomné cestě od dětství (kdy byl ovčákem v chudém a válkou sužovaném horském kraji a už ve svých osmi oral) ke vstupu mezi vysokoškolské pedagogy v Brně třeba jen krátce setkal, a vzpomíná si živě na obrovské množství krutých i úlevných situací, jimiž snad jen zázrakem šťastně prošel. Šťastně? Spíše jen díky neskutečné houževnatosti, své vůli a krásné solidaritě lidí, pomáhajících si vzájemně přežít ve vsi opakovaně pustošené okupanty i domácími řeckými fašisty, a pak pomáhajících zachránit děti z partyzánského kraje, jimž na konci občanské války v Řecku hrozila v jejich domovech záhuba. Dorovský, tak jako mnoho makedonských a řeckých dětí, nalezl u nás nejen azyl, ale také možnost uplatnit a rozvinout své nadání.

Po strastiplné cestě na útěku do Albánie se přes Jugoslávii a Maďarsko dostal do záchytného tábora v Brně Maloměřicích, kde byly děti odvšiveny, okoupány, oblečeny a obuty z dobročinných sbírek; na Dorovského nezbyly než dámské střevíce; v nich chodil několik měsíců. Tam také Ioannis Doropoulos, Jani Dorovcki (děti neměly na útěku žádné doklady) dostal přiděleno datum narození 18. května (to byl den zápisu do evidence, jako by se tím podruhé narodil), a to 1935 (neboť řekl, že je mu třináct; ve skutečnosti se narodil už v létě 1934).

Pak následovaly dětské domovy: Potštát, Klokočov (z něho chodil do školy ve Vítkově), internát v Gottwaldově. Tam se měl vyučit strojním zámečníkem a tam se mu díky vzdělanému pedagogovi, působícímu na učňáku za trest, dostalo doporučení ke studiu na klasickém gymnáziu v Brně, kde pak, stále v nuzných podmínkách, absolvoval ruštinu a bulharštinu na filozofické fakultě, na niž se pak po krátkém působení na devítiletce v Mikulově vrátil jako asistent a po čase získal i byt.

Tím vzpomínání končí. Bude další svazek, „úryvky ze života“ vysokoškolského pedagoga, překladatele, učence i básníka? Měl by být. Musí být!

Už suchý záznam toho, co se musel naučit a čím protrpět chlapec, jehož maminka se naučila číst a psát až v maďarském exilu a který „se měl stát sedlákem“, ale stal se univerzitním profesorem v Brně, akademikem Makedonské akademie věd a umění ve Skopji i vynikajícím překladatelem, byl by zajímavý.

Ivan Dorovský vyzrál však i v poutavého vypravěče, který sice nezapře vědeckou erudici (výklad v obsáhlé kapitole Jak to tenkrát bylo podkul ověřenými fakty i statistikami), je však obdařen smyslem pro krásu přírody i jedinečnost a složitost lidských povah, darem ostrého sestřihu výjevů z hrůzně krvavé války i dětských her, uměním výmluvných epizod plných člověčiny a přitom vpravdě historického nadhledu, takže jeho kniha je nadmíru cenný příspěvek k hlubšímu, všech možných předsudků prostému poznání dění na Balkáně i u nás v polovině minulého století. Zvláště nepominutelný pro pochopení a ocenění skromného, ale vlídného exilu, jehož se u nás dostalo dětem z Řecka, nejen řeckým, ale také, jak Ivan Dorovský oprávněně připomíná po celá desetiletí, také makedonským dětem z Řecka, v němž Makedonci často strádali pod okupanty země spolu s Řeky, ale také jindy nemálo příkoří zažili od Řeků.

Dětství prožil Ivan Dorovský v těžce zkoušené, stále znovu válcované „nárazníkové zóně“ světové a pak občanské války, během níž se členové rodin (také jeho rodiče a sourozenci) ocitali na opačných stranách světa na celá desetiletí rozděleného.

Snad i díky zážitkům už z dětství si Ivan Dorovský osvojil umění hodnotit události a lidi a orientovat se ve světě podle své osobní zkušeností s nimi a s ním. Neváhá se například přiznat, že ke psaní básní a překládání makedonských a dalších balkánských autorů ho podnítil jeho fakultní kolega Oldřich Rafaj. Anebo že v době, kdy se teprve horlivě učil česky (brzy mluvil tak, že nebylo znát, že to není jeho jazyk mateřský), pokoušel se překládat s jedním svým krajanem Reportáž psanou na oprátce do makedonštiny, protože ho uchvátila.

A protože není korouhvička otáčející se podle momentálního větru, nepociťuje potřebu omlouvat svým někdejším mládím ani to, že zůstal u nás v době, kdy mu otec, zdomácnělý už před válkou v Austrálii, zjednal možnost přesídlit tam v čase, kdy bylo obtížné od nás cestovat i do Maďarska; stejně jako nezazlívá svému bratru, že se rozhodl pro Austrálii. V tom je Dorovský „s domovem v srdci“ celý; kdepak jen „úryvky ze života“!