ALEXEJ MIKULÁŠEK

Letošní ročník literární soutěže Kouzelný klíč byl v něčem specifický. Nejen množstvím příspěvků, které jsme dostali k posouzení, ale i kvalitou, která má trvale vzestupnou tendenci. Hlavním smyslem a důvodem toho, proč publikované literární texty vznikly, samozřejmě není potřeba „zvítězit v soutěži“ nebo vytvořit „suverénní“ estetický artefakt.

Vznikly v rámci arteterapie a umožňují autorům, pacientům současným i bývalým, stejně tak lékařům i ošetřovatelům uvědomit si sebe sama, nalézt ztracenou sebedůvěru, „ukotvit“ své Já a vyvzdorovat mu důstojný životní prostor a smysl, bojovat s přízraky ve svých (našich) hlavách, ba prostřednictvím slova i s přízraky viditelnými a slyšitelnými, ovšem nadosobními. A je cosi varovného ve svědectví očí, které „vidí dívky, které se chovají / jako chlapci, / vidí chlapce, kteří mají / podobu dívčí, / vidí děti, které nevědí, kam patří, / vidí dospělé, kteří se chovají / jako děti“. Postmoderní svět? Ožívá i v této sci-fi perspektivě: „Ale dnešní lidé jsou hluší, slepí, nevšímaví, existenčním strachem z budoucnosti hypnotizovaní, již dávno přestali žít ve spojení s přírodou, Třetí oka mají po staletí zarostlá, po kdysi plně funkčních lotosech zbyly pouze zakrnělé, zdegenerované protoplasmatické membrány, jsou bez světelného těla, špetky empatie a bez životem nabytého ducha.

Rovina estetická i /sebe/psychoterapeutická vtiskuje textům neopakovatelnou atmosféru a výpovědní hodnotu. Hledaný nebo symbolicky sofistikovaný básnický výraz stále více ustupuje průzračné, nikoli však banální metafoře, srov. „odvážně saháme / věčnosti na hranu“, či „my tu zůstáváme / mezi čtyřmi stěnami / uvěznění ve vlastním strachu“, nebo až k paradoxním příměrům, srov. „bez prázdnoty uvnitř / klesnem ke dnu“ versus „potichu bez křiku / podobna parníku / pomalu klesám ke dnu“. V přirozenosti a zkratce existenciálního /sebe/definování se aktualizují různé frazeologismy a konvenční pojmenování, srov. verš konturující „trinástu komnatu / siedme nebo / i tretiu nápravnú / v mojej hlave“.

Jsou to přesné existenciální definice tlumočené nikoliv jazykem odborným, nýbrž jazykem veršů. Ale nejen veršů, neboť ve sborníku jsou zastoupeny i nejrůznější žánry prozaické od pohádky, fantasy, sci-fi přes „short story“ (s překvapivou pointou) nebo krátkou příběhovou prózu až po nejrůznější nonfiktivní žánry, např. deníkové záznamy či konfese. Ty naposledy jmenované převažují a jsou svědectvím mimořádné odvahy a odpovědnosti pisatelů, odpovědnosti ke smrti i k jejímu přemáhání, neboť právě ono definuje lidský život: „Zmocňuje se tě myšlenka na smrt, zemřít je jediná možnost, jak se zachránit a netrpět. Já se pokusila o sebevraždu sedmkrát. Třikrát jsem se řezala a čtyřikrát jsem se trávila. Já se tím nechci v žádném případě chlubit, není to správné řešení, je to prostě únik ze zajetí spárů nemoci s oškatulkovaným názvem SCHIZOFRENIE.“ O to sladší je pocit výhry nad nemocí, nebo alespoň uvědomění si jejího původu a projevů jako podmínky „péče o duši“, jako nalezení „odpuštění sama v sobě“. A takovéto „odpuštění“ či „prozření“ je stěží představitelné bez lékařů a terapeutů a dalších lidí, kteří „Eleanor nejen zachránili, oni udělali něco ještě důležitějšího. Dali jí sílu k záchraně sebe sama, pomohli jí pochopit to, co celou dobu tušila: že její hlasy byly smysluplnou reakcí na traumatické životní události, zvláště z dětství, a nebyly tedy jejími nepřáteli, ale zdrojem vhledu do řešitelných emočních potíží.

V různých podobách a rozměrech, stylisticky dokonale a někdy třeba i klopotněji či toporně, to však není prvořadé, je patrná „přirozená“ životní optika, kterou jinak „profesionální“ spisovatel prostřednictvím vypravěče a vhledu do postav musí modelovat, napodobovat, stylizovat. A na této optice nevidím nic primitivního, je podobná lidovému či naivistickému vyprávění, panoptikálnímu divadlu-dividlu: „Podobal sa synovi človeka, mal biely plášť a v ruke injekčnú striekačku s LIEKOM NA VŠETKO. Keď zostúpil až dole do krajiny bábok a figúrok, vzal LIEK NA VŠETKO a pichol ho rad za radom všetkým husárom a vojakom do zadku, pichol ho Luskáčikovi a bábike a vojakovi opozície i mímovi a pichol ho Švejkovi do zadku a politikom a všetkým bábkam a sexturistom a Gašparkovi, a Mesiášovi ho nemusel pichať, pretože on už bol svätý /…/

Sborník naznačuje i další a další rozměry naší existence, jejichž nerespektování nás všechny, tzv. zdravé i nemocné, přibližuje nesčetným psychózám, mániím, depresím a závislostem, tedy že krásné „sny a iluze v nás převažují a přežívají nás. Že v nich spolu hovoříme, bavíme se a veselíme se společně se zvířaty a květinami, kameny a vlastně s veškerenstvem“.

Na jednom místě čteme vítězné zvolání jisté šarmantní dámy babičkovského věku: „Jo, na nemoc se musí vyzrát, holenkové!“ A tak zní i velký třesk, po němž vzniká nový život…

Doslov ke sborníku Kouzelný klíč, který u příležitosti 9. ročníku literární soutěže pacientů a zaměstnanců psychiatrických zařízení v České a Slovenské republice vydala Psychiatrická nemocnice Bohnice