MICHAL ČERNÍK

Po převratu v roce 1989 zaznívaly euforické hlasy, že spisovatelé by se měli zbavit majetku získaného za totality a neměli by vlastnit vůbec nic. Tak se i stalo. Český literární fond se roku 1994 převedl na Nadaci Českého literárního fondu, což bylo i politické zadání. Tehdejší ředitel Michal Novotný veškerý majetek fondu rozprodal, a to za souhlasu většiny spisovatelů na valné hromadě Obce spisovatelů. Mnozí spisovatelé žili v iluzi, že je mecenáši a sponzoři budou podporovat a že kníže Schwarzenberg na svých zámcích poskytne spisovatelům prostory k tvůrčím pobytům. Začala postupná likvidace majetku literárního fondu a Obce spisovatelů. Ke konci svého působení ve funkci ředitele Nadace Českého literárního fondu se Michal Novotný v časopisu Host omluvil spisovatelům za rozprodej tvůrčích domovů a dalšího majetku. Peníze z prodeje se utratily a spisovatelé zůstali bezprizorní. Obec spisovatelů bez finanční podpory ministerstva svou činnost minimalizovala do roviny ochotnické. Unie českých spisovatelů, která vznikla roku 2000, své aktivity financuje pouze z členských příspěvků, od ministerstva kultury na svou činnost neobdržela nikdy žádné peníze. České centrum Mezinárodního PEN klubu má status mezinárodní organizace.

Myslím, že po pětadvaceti letech od převratu by bylo dobré seznámit kulturní veřejnost a mladší spisovatele s tím, jak fungoval Svaz českých spisovatelů a Český literární fond.

 

Svaz českých spisovatelů a Svaz československých spisovatelů

Za minulého režimu byly v Československu dvě spisovatelské organizace. V Čechách Svaz českých spisovatelů (SČS) a na Slovensku Svaz slovenských spisovatelů (SSS). Obě organizace měly identické stanovy, organizační strukturu, avšak ve své činnosti byly na sobě naprosto nezávislé. Svaz českých spisovatelů a Svaz slovenských spisovatelů se staly samostatnými organizacemi na sjezduv červnu roku 1969, a to v souvislosti s federativním uspořádáním Československa. V průběhu let se stále naléhavěji objevovala praktická potřeba koordinace reprezentaceliteratury na mezinárodní úrovni, a proto bylna sjezdu v prosinci 1977 založen Svaz československých spisovatelů (SČSS).

V čele každé organizace stál předseda, kterého na období čtyř let volil sjezd. Stejně tak sjezd volil tajemníky. U SČS to byli vedoucí tajemník, tajemník pro organizační a personální záležitosti a činnost poboček, tajemník pro literaturu a tajemník pro mladou literaturu. Tajemník pro organizační a personální záležitosti koordinoval činnost spisovatelských poboček v krajích, měl na starosti přijímání nových členů a hospodářské záležitosti. Sekretariát SČS měl od předsedy až po dva šoféry asi pětadvacet pracovníků.Zajišťoval literární konference, semináře a setkání na úrovni federální a národní, pracovní semináře a schůzky literárních sekcí, činnost literárních komisí, literárních poboček a literárních klubů a dalších akcí, které se uskutečňovaly v rámci SČS a SSS, v rámci mezinárodních vztahů či ve spolupráci s jinými organizacemi a institucemi. Svou činnost vyvíjela členská komise, komise pro nové autory, komise pro literární kritiku, komise pro hodnocení původní české literatury, komise pro propagaci české literatury, sekce prózy a poezie, sekce dětské literatury, sekce literatury faktu a umělecké publicistiky, sekce detektivní literatury a další. Činnost Svazu byla opravdu bohatá.

Například sekce dětské literatury každý rok pořádala konferenci autorů dětské literatury a kritiky. Každý rok se uskutečňoval Týden dětské knihy, kdy spisovatelé a tvůrci pro děti z jiných uměleckých oblastí vyjížděli na týden do jednoho z českých krajů, kde besedovali s dětmi v okresních a městských knihovnách a ve školách.

Československý svaz spisovatelů byl pouze zastřešujícím orgánem obou národních spisovatelských organizací bez řídících pravomocí, jeho činnost byla reprezentativní na úrovni mezinárodních styků, především se zahraničními spisovatelskými organizacemi. V čele stál předseda se dvěma tajemníky pro zahraniční styky, jeden český a druhý slovenský. Předsedu a tajemníky volil výbor SČSS, v němž byli zastoupeni čeští i slovenští spisovatelé.

 

Krajské pobočky SČS

V každém krajském městě vyvíjely svou činnost pobočky Svazu českých spisovatelů. V čele pobočky stál tajemník, kterého volil výbor SČS (to byla čestná funkce), a k dispozici měl administrativní pracovnici (to byla funkce placená). Každá pobočka fungovala samostatně, jejich činnost koordinoval organizační tajemník SČS. Pobočky spolupracovaly s krajskými nakladatelstvími, která byla řízena kraji. Krajská nakladatelství vydávala veškerou literaturu krásnou klasickou a současnou, regionální literaturu a literaturu faktu.

Při pobočkách byly činné literární kluby. V klubech se sdružovali autoři alespoň jedné knihy, anebo autoři vyzrálejších literárních prací, kteří publikovali v časopisech, novinách nebo se prezentovali ve veřejnoprávních médiích. Literární kluby pořádaly autorská čtení, kritické semináře a podobně. Pravidelně jednou za rok se členové literárních klubů setkávali na třídenním semináři na Dobříši nebo domově spisovatelů na Ždáni. Nejlepší autoři se stávali členy SČS.

V roce 1988 měl SČS asi 280 členů; zastoupeni byli prozaici, básníci, literární vědci a teoretici, autoři knížek pro děti, autoři literatury faktu, přední dramatici a autoři umělecké publicistiky. Podmínkou přijetí do SČS bylo vydání tří knih, šlo-li však o dílo vynikající, mohl být přijat autor i s jedinou vydanou knihou. O přijetí za člena rozhodoval lektorský sbor literárních teoretiků a kritiků, který lektorské posudky literárních děl předkládal členské komisi. Kritériem výběrovosti byla umělecká kvalita díla, ale dost se přihlíželo i k jeho společenskému či ideovému vyznění, pro které se používaly pojmy jako socialistický realismus, socialistická tvorba. Svou roli tu hrály i občanské či politické postoje autora. Někdy vstupovaly do popředí zcela pragmatické důvody, například potřeby politické nebo regionální. A také jako vždy tu hrály roli i osobní vztahy, často velmi nesmiřitelné.

V době mého předsednictví se už jedinou prioritou pro přijetí stala umělecká kvalita díla, kategorie socialistického realismu přestala být určující. Tehdy SČS postupně nabízel členství řadě spisovatelů, kteří z různých mimoliterárních důvodů byli přehlíženi nebo zakázáni.

Literární činností se živilo necelých deset procent spisovatelů.

 

Majetek SČS

Svaz českých spisovatelů byla příspěvková organizace, na mzdy a provoz dostávala od ministerstva kultury 6,5 milionu korun. Literární akce Svazu však dotoval Český literární fond (ČLF), který byl řízen Ministerstvem kultury ČR.

SČS vlastnil Literární měsíčník, později týdeník Kmen, občasník Panorama české literatury a v posledním období měsíčník pro mladé autory Iniciály. Žádný další majetek neměl. SČS sídlil na Národní třídě v jedné ze dvou budov, které patřily Českému literárnímu fondu.

Nakladatelství Československý spisovatel nepatřilo SČS, byla to rozpočtová organizace, peníze mu přidělovalo ministerstvo kultury, finanční schodek obvykle ve výši několika milionů korun dorovnával Český literární fond. Ministerstvo kultury na doporučení vedení SČS rozhodovalo o tom, kdo bude nakladatelství řídit. Nakladatelství ČS, tak jako všechna nakladatelství, předkládalo ke schválení svůj krátkodobý i výhledový ediční plán knižnímu odboru ministerstva kultury. SČS neměl pravomoci vstupovat do záležitostí nakladatelství.

 

Český literární fond

Český literární fond patřil spisovatelské organizaci jen v šedesátých letech. Začátkem sedmdesátých let minulého století byly všechny umělecké fondy a s nimi i ČLF převedeny pod ministerstvo kultury. Tím byli spisovatelé zbaveni finančních zdrojů a stali se ekonomicky závislými na politické moci. Ministerstvo kultury jmenovalo ředitele ČLF, svaz spisovatelů jeho jmenování bral jen na vědomí. Vedení SČS delegovalo spisovatele do výboru ČLF a ředitel fondu výboru předkládal všechny návrhy ke schválení. Výboru rovněž předkládal zprávu o hospodaření s financemi a nemovitostmi.

Zdrojem příjmů ČLF bylo dvouprocentní zdanění honorářů za literární činnost doma i v zahraničí a jednoprocentní zdanění uživatelů literárních děl. Nejvíce financí přinášelo vydávání klasiků u nás a v zahraničí, příjmy ze zdanění děl žijících autorů byly mnohem menší. Částka přesahovala čtyři desítky milionů korun ročně. Nejbohatší hudební fond měl roční příjem přes osmdesát milionů korun.

Z peněz se financovala správa nemovitostí, mezi něž patřily i domovy spisovatelů v dobříšském zámku, v Karlových Varech, Ždáni, Mikulově, Horním Smokovci a v Budislavi u Litomyšle. Nejnákladnější byla údržba dobříšského zámku a jeho velké francouzské zahrady.

V majetku Českého literárního fondu byly i dvě budovy na Národní třídě, které za první republiky patřily rodině Stránských. Byly zadluženy natolik, že je po roce 1945 za smazání dluhu Stránský věnoval státu a stát je daroval Syndikátu českých spisovatelů. Začátkem sedmdesátých let minulého století byly budovy převedeny pod ministerstvo kultury a dány do správy ČLF. Sídlilo v nich nakladatelství Československý spisovatel, redakce literárních časopisů, aparát Svazu československých spisovatelů a Svazu českých spisovatelů, byly zde restaurační prostory klubu spisovatelů, salonky, v přízemí velké knihkupectví Československý spisovatel a výstavní prostory, podkroví se začalo rekonstruovat na pokoje pro zahraniční hosty. Po převratu byly obě budovy předány rodině Stránských, která je začala využívat komerčně.

Český literární fond udílel stipendia, tvůrčí příspěvky, stáže, financoval konference, semináře, literární akce, delegoval spisovatele na zahraniční akce, vyplácel cestovní příspěvky, vyplácel besedné, poskytoval bezúročné půjčky, finanční a sociální podpory spisovatelům v peněžní tísni.

ČLF rovněž oceňoval nejlepší díla literární, dramatická, vědecká, překladatelská a publicistická.

Celkové výdaje dělaly kolem pětadvaceti milionů korun.

Zbytek peněz se ukládal na zvláštní účet ministerstva kultury. Stejně postupovaly i ostatní umělecké fondy. Na společném účtu se tak shromáždilo asi 230 milionů korun. Z této částky měl být na Barrandově postaven domov důchodců se sociální péčí pro staré a osamělé umělce. Už byl zakoupen pozemek a připraveny plány. Po převratu z projektu sešlo. Část našetřených peněz se rozfofrovala spanilými jízdami spisovatelů do USA a dalších zemí a část se prostě ztratila.

V roce 1989 započala rekonstrukce Lichtenštejnského paláce, který měl patřit všem uměleckým organizacím. Rekonstrukci financoval stát a umělecké fondy. Zde měly vzniknout prostory pro konání konferencí a uměleckých akcí, restaurace, kavárna a v podkroví asi padesát pokojů pro zahraniční hosty-umělce.

Stipendia se udělovala v délce tří měsíců, šesti měsíců, ale také dvou let. Výše stipendia se pohybovala v tehdejším platovém průměru. Dvouletá stipendia získávali hlavně mladší prozaici. Uvažovalo se o tom, že talentovaní autoři by mohli dostávat pětiletá až desetiletá stipendia, aby měli možnost plně se věnovat psaní.

Vůbec první se stipendijní politikou přišli Finové. Autor úspěšné prvotiny, pokud si zažádal, dostával půlroční nebo roční stipendium, autoři ve střední generaci pětileté i desetileté stipendium, ti nejlepší dostávali stipendium doživotní. Vedle stipendií udělovala finská města a velké firmy spisovatelům granty. Snad to tak platí i dnes.

Dobříš a domovy spisovatelů nebyly financovány z peněz daňových poplatníků a spisovatelé zde nepobývali zdarma, jak se šířilo v médiích počátkem devadesátých let. Zakoupení domovů spisovatelů i zabezpečení jejich chodu se uskutečňovalo z finančních zdrojů ČLF, tedy z literárních daní odvedených spisovateli do společné pokladny fondu.

V padesátých a šedesátých letech minulého století na Dobříši bydleli někteří spisovatelé i s rodinnými příslušníky. Výbor ČLF posléze stanovil maximální počet dnů pobytu, aby se v domovech mohlo vystřídat co nejvíce lidí. Ubytování ve všech domovech bylo velmi levné. Ze všech spisovatelských domovů se vařilo jen na Dobříši, cena jídel odpovídala cenám v levnějších restauracích. V domovech pobývali i zahraniční spisovatelé v rámci výměnných pobytů; ti měli hlavně zájem o Karlovy Vary a o Dobříš. O udělení poukazu na pobyt v domově spisovatelů rozhodoval výbor ČLF.

Svaz českých spisovatelů usiloval o navrácení ČLF pod správu spisovatelské organizace. Tuto otázku jsem za svého předsedování SČS několikrát nastolil, ale ze strany politických orgánů byla nechuť takový krok učinit. SČS by se stal ekonomicky nezávislým a tedy i politicky autonomním.

 

Zámek v Dobříši

Dobříšský zámek byl po válce roku 1945 na základě tzv. Benešových dekretů zabaven majitelům Colloredo-Mansfeldům a stát ho daroval Syndikátu českých spisovatelů. V sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století byl zámek opět převeden do vlastnictví státu, respektive ministerstva kultury, a ČLF jako zařízení ministerstva kultury se s ostatními uměleckými fondy svými financemi podílel na jeho správě. Pobývali zde tedy nejen spisovatelé, ale i další umělci, především starší generace. V prostorách dobříšského zámku se konaly reprezentativní akce a konference, případně sjezdy uměleckých organizací. V restitucích byl zámek vrácen rodině Colloredo-Mansfeld.

 

Ministerstvo kultury a činnost SČS

Za mého krátkého předsedování ministerstvo kultury do naší činnosti nezasahovalo. Nejspíš to bylo tím, že v té době byl ministrem kultury Milan Kymlička, flexibilní ekonom a realista. Projednávaly se jen otázky hospodářského a finančního zajištění SČS. Jednání předsednictva a výboru SČS se pravidelně zúčastňoval náměstek ministra kultury, ve výjimečných případech i ministr. Do našich politických rozhodnutí ministr nevstupoval.

 

SČS a komunistická strana

Kulturní oddělení komunistické strany především sledovalo to, aby komunisté měli v řídících orgánech, hlavně v předsednictvu a výboru SČS, velké nadpoloviční zastoupení. Někdy se před velmi důležitými rozhodnutími sešla stranická skupina výboru, aby se usnesla na společném postupu při hlasování; obvykle takovou schůzku řídil některý z pracovníků kulturního oddělení komunistické strany. V členské základně převažovali nestraníci. Návrhy výboru SČS na udělení uměleckých titulů národní umělec a zasloužilý umělec, státních a národních cen a vyznamenání v oblasti literatury schvalovalo kulturní oddělení komunistické strany.

Komunistická strana neměla kompetenci přímo řídit činnost spisovatelské organizace, spíše politicky její činnost dozorovala a ovlivňovala. Záleželo i na mně jako na předsedovi, zda některá podstatná rozhodnutí budu s některým z funkcionářů na ÚV KSČ konzultovat či nikoliv. Například jsem s nikým nekonzultoval rozhodnutí o návratu zakázaných spisovatelů zpátky do literatury a návratu vyřazených knih zpátky do knihoven. V září 1988 jsem návrh předložil na zasedání výboru SČS. Po bouřlivé diskusi výbor schválil usnesení v intencích mého návrhu. Druhý den ráno jsem měl z ÚV KSČ dva telefonáty v tom smyslu, co se u nás děje. Mou odpovědí bylo to, že jsem na ÚV KSČ nechal poslat usnesení výboru. Byl jsem si vědom, jaký by byl výsledek, kdybych záležitost napřed konzultoval.

Když se v lednu 1989 konaly na Václavském náměstí demonstrace, vyzval mne ideologický tajemník, abych za SČS demonstrace veřejně odsoudil. Odmítl jsem s tím, že nemohu v tak podstatné záležitosti mluvit za členskou základnu a že v březnu máme konferenci, na níž se spisovatelé k událostem vyjádří. Na březnové konferenci se spisovatelé vyjádřili jasně. Vypískali tehdejší ideologickou tajemnici pro Čechy za její protektorský projev a ostře kritizovali stranickou politiku. Myslela si, že bude direktivně řídit činnost spisovatelského svazu. Vysvětlil jsem jí, že mým nadřízeným orgánem je výbor a sjezd a v době mezi sjezdy konference. S příkazovou politikou neuspěla.

Nekonzultoval jsem své kroky ani tehdy, když jsem na funkci federálního předsedy SČSS navrhl slovenského básníka Miroslava Válka tak, že byl donucen abdikovat tehdejší předseda Jan Kozák. Funkcionáři ÚV KSČmuseli respektovat usnesení federálního výboru SČSS, i když Válka neměli rádi. Válek byl velmi inteligentní politik, velmi dobrý básník, mezi slovenskými a českými spisovateli byl uznávanou autoritou, a především měl liberální smýšlení.

Na jaře 1989 v režii Válka a mé se připravovalo znovuobnovení činnosti PEN klubu; on ani já jsme tuto záležitost s nikým z vyšších politických míst neprojednávali, protože bychom nedostali souhlas. Pro znovuobnovení činnosti PEN klubu se vyjádřilo předsednictvo SČSS (V. Adlová, J. Čejka, J. Peterka, J. Šimon, J. Solovič, L. Ballek, V. Mináč, R. Chmel). Počátkem srpna se v Chodovské tvrzi v Praze měli sejít spisovatelé z oficiálních a disidentských kruhů k obnovení PEN klubu, StB však přítomné účastníky do tvrze k jednání nevpustila.

Na jaře 1989 jsem obdržel písemné pozvání pátera Opaska na setkání exilových spisovatelů do Frankenu. Vyslal jsem tam dva zástupce naší spisovatelské organizace, opět bez konzultace. Na hranicích je StB vyvedla z vlaku, prohledala je, zatímco disidenty nechala projet v klidu. Na ministra vnitra jsem tehdy podal písemnou stížnost na ÚV KSČ.

Tak bych mohl vypočítávat řadu dalších rozhodnutí, která jsem konzultoval jen se svými nejbližšími spisovatelskými kolegy, anebo jen se svým rozumem a svědomím.

 

Spisovatelé a kritika

Spisovatelům vadily dlouhé výrobní lhůty v nakladatelstvích; od přijetí rukopisu knížka často vyšla až po pěti letech. Kritizovali nepružné ediční plánování na řadu let dopředu, přídělový systém papíru jednotlivým nakladatelstvím, takže nakladatelství nemohla rychle reagovat na poptávku knižního trhu. Byl kritizován i nízký honorářový sazebník. Zde je třeba zmínit, že spisovatelé byli honorováni podle sazebníku, honoráře dostávali i za knihy poezie, nikdo si je nemusel platit ze svého jako dnes. Na média se snášela kritika za to, že prezentují interpretační umělce místo skutečných uměleckých tvůrců a vědců.

Mnohým spisovatelům vadilo, že někteří spisovatelé mají zákaz publikování. V druhé polovině osmdesátých let minulého století se snažili někteří mí generační vrstevníci z pozice svých funkcí v nakladatelstvích a ve výboru SČS včetně mne jako předsedy spisovatelské organizace o zjednání nápravy. Je namístě, abych je uvedl jmenovitě: Jednalo se především o Jaroslava Čejku, Vladimíra Brandejse, Josefa Peterku, Jaromíra Pelce, Karla Sýse, Josefa Šimona, Ivo Odehnala, Jiřího Žáčka, ze starších pak prof. Jiřího Hájka. Ale to už je jiná kapitola, navíc listopadové události naše snažení o nápravu překročily.

 

Ohlédnutí po 25 letech

V porovnání s dnešním opravdu bídným stavem českých spisovatelských organizací Obce spisovatelů a Unie českých spisovatelů hodnotím velmi dobře organizační strukturu tehdejší spisovatelské organizace a její bohatou činnost. Hodnotím velmi dobře finanční zabezpečení ze strany státu a spolupráci s ČLF. Hodnotím velmi dobře činnost ČLF, která opravdu sloužila spisovatelům a podpoře jejich tvorby.

Společenský a morální kredit SČS upadl počátkem 70. let v době takzvané normalizace, kdy se SČS dostal pod kuratelu politických funkcionářů, kteří byli pro svůj politický dogmatismus, charakter či omezenost nezpůsobilí reprezentovat politickou moc. Jedni spisovatelé se začali sami vehementně podílet na likvidaci jiných spisovatelů, a tak si spolu s politickými funkcionáři pod praporem ideologie uzurpovali právo rozhodovat o osudech svých spisovatelských kolegů. Ta hanba na spisovatelské organizaci nesmazatelně zůstává v literární historii.

Politická moc se problémy české krásné literatury a spisovatelů od počátku 90. let minulého století nezabývala a zabývat se ani nebude. Spisovatelé dosud nepochopili, že jejich vlastní oportunismus či pouhé mlčení nakonec usmrcuje jejich tvorbu. Nuzné podmínky vydávání knih krásné české literatury a její prezentace v médiích nejsou ničím jiným než jejím pohřbem.

 

P. S.

Michal Černík byl zvolen výborem Svazu českých spisovatelů do funkce předsedy SČS v červnu 1988 za odstupujícího Ivana Skálu a na funkci předsedy rezignoval 5. prosince 1989.