ZDENĚK HRABICA

Před dávnými lety (1956) jsem jako obyčejný vojín základní služby, spolu se stejně starými kamarády, stával pravidelné stojky před branami muničních skladů! Jeden z nich byl i v blízkosti Klatov v Lubech ve velmi hlubokých šumavských lesích. Říkalo se o něm, že je hodně důležitý a že jej vybudovali přímo v první linii. Přiznám se, že jsem měl často i strach, ale poznal jsem tam také zároveň, co znamená hrobové ticho za dlouhé letní noci.

Fasovali jsme do služby ostré střelivo a po výzvě, když se objevila neznámá osoba, jsme měli začít palbu!

Jednou se stalo, že náčelník poddůstojnické školy, major Sandor Hotár, Maďar jako poleno, si v uniformě důstojníka Československé lidové armády usmyslel, že vyzkouší naši bojovou a politickou připravenost a na jednom z úseku oploceného muničního skladu se pokusil přelézt plot! Spíše ze strachu než z odvahy jsem vykřikl: „Stůj nebo střelím!“ Dávku ze samopalu jsem vypálil nejprve do vzduchu a přede mnou rázem stál vystrašený lampasák, v holínkách a s brigadýrkou na hlavě. Třásl se a stejně třaslavým hlasem pronesl slova, na která nikdy nezapomenu: „Prečo si nevystrelil na mňa, kokot sprostý!“

V tu chvíli jsem zařval „K zemi!“ a plížením jsme po přivolání posily donutili svého nejvyššího představeného doplazit se až na strážnici! Za odměnu jsem obdržel odznak Vzorného vojáka a devět dní mimořádné dovolenky!

To se tenkrát ještě muničáky střežily jako oko v hlavě a nekšeftovalo se se zbraněmi jako na tureckém trhu nebo jako na klatovském jarmarku! Jó, to byly časy!