FRANTIŠEK DOSTÁL

V poněkud odstrčeném Waldesově muzeu ve Vršovicích proběhla výstava věnovaná spisovateli Karlu Čapkovi. Bylo příjemné spatřit zde Váchalův vynález, nepřevrhnutelný kalamář buňát.

Bylo však také před komunálními volbami, což poněkud poznamenalo slavnostní chvíli, neboť starosta Prahy 10 mluvil o všem možném. Nicméně je však skutečností, že vršovická radnice zakoupila Čapkovu vilu a chce ji zpřístupnit. Někteří návštěvníci vernisáže se tak zajímali i o jiné věci a kolorit a atmosféra spisovatelova života jako by poněkud ustoupily do pozadí. Expozice ve Waldesově muzeu byla obohacena rovněž o můj připojený text a dosud nepublikovanou fotografii.

Několik vzpomínek na kuchařku, zahradníka a řidiče Karla Čapka

V jihočeském městě Vodňany, v zelinářství pana Žlábka, vyučil se také bratr mé matky Václav Motl (1911–1985). Velice záhy se však ocitl na zámku Hluboká u Schwarzenbergrů, jako zahradník, kde jako vnímavý mladík pochytil i latinské názvy rostlin. V roce 1929 odešel ale za prací do Prahy k firmě, která zřizovala zahrady u nových domů na Vinohradech. Můj nastávající strýc byl pilný a pracovitý člověk a lze říct, že všechno, co rostlo na zahradě u vily bratří Čapků, prošlo jeho rukama. Strýc Motl pracoval u zahradního architekta Kulišana a ten si povšiml jeho zručnosti a posílal ho proto k náročným zákazníkům.

Na jaře roku 1931 přijela do Prahy má nastávající teta Alžběta Venhodová, aby vystřídala svoji spolužačku z Časlavic u Třebíče, která vařila u Karla Čapka a měla před svatbou.

Trvalé zaměstnání u spisovatele získal i Václav Motl a velice brzy došlo k jejich seznámení, které skončilo svatbou. Několik let se starali o chod ve vile společně.

Teta ráda vzpomínala na chvíle, kdy Karlův bratr Josef ještě přijížděl z Hronova a ona šla otevřít vchodové dveře: „Já jsem Pepík z Hronova,“hlásil se pravidelně Karlův bratr. To ještě Karel Čapek býval plný úsměvů a tetě říkal, jak jeho brácha je až moc slušný člověk, protože se uklání i u telefonního aparátu. Jednou, když se zase uháněl až k zemi, nakopl ho Karel do zadku…

Kuchařka a hospodyně, již pod jménem Motlová, kterou Karel přezdíval na Betku, Beduli, Bedlu a Bedynku, jednou na poslední chvíli zachránila budoucí slavnou Dášeňku. To když z kuchyně zahlédla a uslyšela topící se štěně a přispěchala Dášeňce na pomoc. Čapek byl v témže čase v redakci Lidových novin. Teta spisovatele zase oslovovala „pane doktore“.

„Betko, nechte toho vaření, jdeme fotit Dášeňku!“Marně teta protestovala, že není ještě navařeno, a tak se stala vlastně asistentkou při vzniku knihy, která potěšila děti na celém světě. Čapek ale na tetiny námitky vždy dodal: „My to pak spolu uvaříme, Betulko!“Však také teta má v knížce věnování: „Betce Venhodové, jakožto pamětnici vylíčených událostí. Karel Čapek 24. 12. 1932.“

Jak strýc k šoférování přišel

Matčin bratr Václav v čase vojenské služby získal řidičský průkaz a v roce 1935, kdy se spisovatel oženil s Olgou Scheinpflugovou, poprosil svoji kuchařku, zda by nepřemluvila svého muže, aby se stal navíc jeho šoférem. I stalo se, a tak strýc často přijížděl pro Karla Čapka také k divadlu na Vinohradech. Jednou mu tam z auta dokonce ukradli kabát a spisovatel strýci zapůjčil svůj… Ještě svobodná paní Olga měla malý sportovní vůz a Karel ji nerad viděl za volantem.

Dva roky před německou okupací se šofér Václav Motl vracel se spisovatelem, herečkou a přáteli ve dvou autech z cesty po Evropě a na Čapkovo přání si ze Salzburgu chtěli odskočit do Mnichova. Skončili však před městem, ze kterého byly slyšet dunící bubny a řev Hitlerových soukmenovců. Spisovatel prožil noc v křesle hotýlku, kam je nasměrovali řvoucí fašisté. Olgy spala ve vaně, strýc v autě. Když ráno odjížděli, strýc tehdy – v roce 1937 ­–od volantu pronesl prorocká slova: „Pane doktore, tomuhle neujedeme. To nás dožene…“ V Mnichově Adolf Hitler oslavoval „2000 Jahre deutsche Kultur“.

Čapek svého šoféra oslovoval vždy jako „Motlíka.“ V roce 1938 v čase mobilizace strýc oblékl také uniformu.

Několik slov k „pátečníkům“

Před jejich setkáním ve vile na Vinohradech Karel Čapek tetě oznamoval: „Přijde asi pět lidí a Jan Masaryk.“Spisovatelův odhad byl málokdy přesný, protože návštěvníků přišlo patnáct i víc. Strýc nejprve zatopil a před vilou vítal hosty. V zimě se vítalo v hale. Když na křižovatce u Orionky postával strážník Hájek, bylo jasné, že se mezi „pátečníky“ dostaví také TGM. Jenže ten tam stál taky zbytečně, neboť starý pán přišel až z Hradu po svých a řádně zadýchal svého jediného (!) „příkazníka“ – dnes bodyguarda. Na zahradě si „pátečníci“ vysadili i břízy a jednu z nich rovněž i T. G. Masaryk.

Návštěvníkům měl kávu podávat sám Karel Čapek, k mání byla i borovička a kdo chtěl, mohl ochutnat i slivovici z Vizovic… Syn prezidenta Jan Masaryk na otázku, co dělá starý pán, odpovídal: „Jó fotr? Ten nás přečká!“Mimochodem. Pan prezident oslovoval spisovatele „pane Čapku“ a jeho syn mu říkal jen „Čapku“. Dovedl však ocenit dobrou krmi mé tety, když prohlásil: „Bylo to moc dobrý. Já se tak najedl, že tady budu i spát!“

V roce 1935, s příchodem Olgy Scheinpfugové, která si přivedla svoji kuchařku, se manželé Motlovi přestěhovali do přízemí protější vily. Po skončení 2. světové války jsem tam chodíval velice často a někdy musel přelézt i vrata, když byla zavřená…

Smutný podzim roku 1938

Po mnichovském diktátu se německý spisovatel Thomas Mann chtěl odvděčit K. Čapkovi za jeho pomoc při pronásledování nacisty a nabídl mu odvoz do ciziny. Zdrcený spisovatel odmítl i odjezd do Anglie: „Co jsem potřeboval, bylo mi vzato. I Anglii jsem měl rád, ale Mr. Chamberlain mi ji vzal. Můžete mi vrátit moji zemi? Nemůžete…“

Na začátku prosince 1938 strýc odvezl již chorého Karla Čapka ze Strže do vily na Vinohrady už naposledy. Bylo čtvrt hodiny před sedmou hodinou večerní 25. prosince, kdy spisovatel zemřel. Okolo půl desáté večer strýc Václav nastartoval „škodověnku“, jako pasažéra si přibral i tetu a vyrazili do sněhové noci směrem na Říčany pro ošetřujícího lékaře. Ten konstatoval smrt. Nad ložem zesnulého se zrodil nápad na sejmutí posmrtné masky, a tak strýc opět nastartoval auto a společně s tetou vyrazili na Dobříš pro sochaře Karla Dvořáka. Vrátili se asi o půl třetí v noci, ale to už na kalendáři stálo datum 26. prosince…

Němečtí okupanti vtrhli do vily na Vinohradech již 17. března 1939 a nevěděli, že spisovatel nebyl již mezi živými. Do půlky vily po Karlu Čapkovi se nastěhoval německý oficír, který sice z knihovny vyhodil spisy Trockého a dalších autorů, ale za celou dobu války nechal na svém místě pentličku, kterou zde zanechala O. Scheinpflugová. V roce 1946, když se strýc s herečkou vracel ze Švýcarska, udělali si zastávku u procesu v Norimberku. Kupodivu jméno Karel Čapek způsobilo, že oba dva v čase procesu mohli nahlédnout i do soudní síně…

Dovětek

Zahradu u Čapků strýc ošetřil ještě v roce 1985 jen pár týdnů před svým odchodem. Na pohřeb mu přišel i bratr herečky Karel Scheinpflug. Poslední člověk, který viděl Čapka živého, byla moje teta, která zemřela v červenci 2004 ve věku 97 let. Nad kostelem sv. Václava, kde stojí řada domů, bývalo zahradnictví pana Böhma, kam si chodil vybírat rostliny samotný Karel Čapek. Jenže platil je vždy až jeho bratr Josef. Mimochodem, potomci zahradníka se zasloužili o růži Máňa Böhmová, která roste u hvězdárny v Praze na Petříně. Již chátrající ohradu Böhmova zahradnictví jsem jako kluk prolézal…