IVO FENCL

„Řeknete dětství – a vybaví se mi především nekonečné dny a týdny trávené v izolaci na lůžku, hořká pachuť léků a studící teploměr v podpaží.“

Z odpovědi Elmaru Klosovi

„Ti, kteří u něj pracovali, vtipkovali, že by se jim měl započítat do důchodového věku dvojnásobek odpracovaného času.“

Režisér Josef Pinkava

KAREL SÝS

Kniha Emila Hrušky AKTOVKY V DĚJINÁCH (Epocha, Praha 2015, 112 str.) vznikla spojením trpělivého bádání v archivech a skvělého smyslu pro gradaci děje, ale i pro situační komiku. Války, převraty, politické podrazy a komika? Ano, jde to dohromady docela dobře. Aktovky kolem Heydricha, Aktovka lajdáckého špióna, Aktovka nešťastného kurýra, Aktovka s dolary KGB… tyto kapitoly mohou probudit děsivé vzpomínky, ale nepostrádají černý humor. Kniha samozřejmě obsahuje i příběhy velmi neveselé: Aktovka „doktora Smrti“, Palachova aktovka, Aktovka Dubčekova…

a téměř celý

MILAN BLAHYNKA

Málokterý autor měnil text svých básní po celý život tak často a často pronikavě jako Konstantin Biebl, i když k tomu zrovna nebyl nucen nikým a ničím, jakože samozřejmě i byl. Stálé přepracovávání vyplývalo už z toho, co řekl o sobě v závěru svého vrcholného díla, Nového Ikara, vyznáním „miluji změnu / pluji všemi moři“. Pokusit se určit, v které verzi byl „nejlepší“, nejvlastnější, nejautentičtější, to je pošetilost sama: v žádné jediné, ale právě jen v souhrnu jich všech a jejich proměnách. Což je peklo pro editora, od něhož se čeká, že básníka nepředstaví čtenářům jen k obrazu svému ani k libosti momentálních arbitrů elegantiarum.

STANISLAV KUČEROVÁ

S názvem UMLČENÁ OSVĚTIM vydal v roce 20015 PhDr. Jiří Jaroš-Nickelli, předseda okresní organizace odbojářů Blanenska a Boskovicka, pozoruhodnou knihu. Sám určil její poslání: „Aby se vědělo. Aby se nezapomnělo. A aby se varovalo.“ Autor vytvořil na základě vzpomínek a vyprávění v rodině a mezi známými, na základě studia archivních materiálů a dokladů a na základě výpisků z odborné i krásné literatury „lidský dokument“, strhující zprávu o životě prostých lidí v těžkých dobách, o jejich věrnosti a statečnosti. Autorův dědeček, ruský legionář, byl zabit gestapem. Další příbuzný sťat na Pankráci, již krátce před koncem války. A další dva přišli o život v nejstrašnější mučírně všech dob – v Osvětimi. A další a další odbojáři a další a další oběti nelidských okupantů, o kterých se dovídal na zastávkách svých cest z Brna po Blanensku a Boskovicku.

VADIM FEDOROV

Bože můj, jak já jsem po ní toužil! Jak jsem ji chtěl! Až se mi z toho hlava točila, fakt… Není to žádný med – jeden a půl měsíce zdrženlivosti. Jsem přece normální zdravý chlap, ještě rok mi chybí do čtyř křížků. Nejaktivnější věk, tak se tomu prý říká… Ale nešlo to. Nesouhlasila. Nebo, jak by to bez okolků okomentovali moji přátelé, nedala mi. Ale s nimi jsem to neprojednával. Nechtěl jsem se o ní s někým bavit. Chtěl jsem něco jiného – ji. Tolik, že na mne šly mdloby. Nekecám.

PAVOL JANÍK

Podľa všeobecných demokratických zásad má každý občan po dovŕšení stanoveného veku volebné právo, teda právo voliť a byť volený. Ako je to však v našej volebnej teórii a tobôž v praxi? Určite v rozpore s ústavne garantovanými právami. Do parlamentu totiž možno kandidovať iba prostredníctvom politických strán, čo z hry vyraďuje celé spektrum stranícky nezaradených či aspoň na straníckych kandidátkach neprichýlených osobností. Navyše – všetky kandidátky v podstate zostavujú lídri politických strán, teda napríklad pri počte šiestich parlamentných strán si fakticky plnohodnotne uplatňuje v Slovenskej republike volebné právo šesť osôb, ktoré aj priamo či nepriamo disponujú všetkými hlasmi v Národnej rade SR bez ohľadu na princíp, že každého poslanca ústava zaväzuje hlasovať podľa vlastného vedomia a svedomia a nepodliehať nijakému, ani politickému nátlaku.

Kočka Malvína

Asi dva týdny před sedmnáctým listopadem jsem procházela okolo pomníku Jana Palacha a Jana Zajíce na Václavském náměstí. Zrovna před ním stála skupinka turistů, jimž průvodce vysvětloval význam pomníku, na němž je fotka dvou mladých kluků, kteří toho o světě ještě moc nevědí. Kluků, kteří mohli dál snít o děvčatech, chodit s partou na čundr, chodit tancovat, s děvčaty do divadla nebo do kina anebo jen tak si sednout do kavárny. Vystudovat, mít rodinu a děti. Místo toho se ale na protest proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy upálili a svět tak přišel o někoho, kým se mohli stát.

STANISLAV ZEMAN

Přestože znal Petr Romanu ze školy dlouho, chodit s ní začal nedávno. Sblížili se na horách, kam odjeli s ročníkem složit zápočet z lyžování. Vzájemně jim imponovalo, že byli dobrými lyžaři i tanečníky. V chatě na diskotéce spolu protančili celou noc. Od té doby se od sebe neodtrhli. Chodili spolu na přednášky a v lavicích sedávali vedle sebe. Večery většinou trávili ve studentském klubu na koleji, ačkoliv nebyli přespolní. Za levný peníz se tam hrála dobrá muzika a čas od času promítal zajímavý film.