FRANTIŠEK DOSTÁL
Na začátku všeho bylo cestování po Praze. Dostal jsem vskutku silnou ránu do prsou, kterou mi uštědřila dáma středního věku na stanici tramvaje na Tylově náměstí. Vystoupil jsem však nejprve na chodník plný lidí, a protože kulhám, opřel jsem se pravým ramenem o zeď domu a čekal, než chodník trochu prořídne. Proti mně se ale postavila dáma, které jsem jen stačil sdělit, že se chodí vpravo, a už jsem ji měl! Rána do prsou, na nichž zarůstá jizva po otvoru, kterým před dvěma měsíci doktoři vpravili do srdečního svalu novou chlopeň…
Ne, nejsem žádný zručný písmák, ale myšlenky pojednou zalétly na cesty a docela malé cestičky, po nichž jsem se v životě pohyboval. Na chodníku na Tylově náměstí jsem jen odpočíval. Kráčel jsem po cestách, abych oslovil přátele, či kdesi daleko položil kytičku k pamětnímu kameni, anebo přímo na náhrobní kámen. Osvěžila se mi vzpomínka i na pěšinku táhnoucí se mezi stromy po okraji silnice za Veletržním palácem v Praze, kterou jsme pojmenovali jako „Zamilovanku“. Ano, ploužil jsem se po ní na přelomu 60. a 70. let s jednou černovlasou a okatou dívčinou.
Způsobila to operace srdečního svalu, že jsem v podzimním čase nemohl, tak jako každoročně, vyrazit od kaple sv. Vojtěcha v závětří hřbitova ve Vodňanech na cestu mezi rybníky, po které kráčíval vodňanský literární trojlístek – J. Zeyer, F. Herites a O. Mokrý. Cesta se kroutí kolem Kutinovského rybníka a jeho obyvatelé – kapříci jako by snad čekali na mé pohlazení…
Nikdy jsem nechápal a nerozuměl schopnosti mé matky, vodňanské rodačky, která po ochutnání dvou porcí kapra vždy rozpoznala kosti a hlavně maso kapříka pocházejícího z jejího rodného města. Ostatně i já si dosud pamatuji učebnici vlastivědy z měšťanky, v níž se psalo o vodňanském kapru s poněkud více namodralou kůží na bílém mase. Tak snad s příchodem jara vyrazím na odloženou podzimní cestu a zastavím se u jednoho z nejstarších hrobů matčiných předků a neopomenu se sklonit před náhrobkem faráře Floriana Fencla, který s nasazením života zapisoval dění ve městě v letech 1939 až 1945. Jeho kniha vyšla krátce po ukončení 2. světové války.
Miloval jsem také dnes už neexistující cestu a pěšinku dlouhou sedm kilometrů okolo rybníka Škorna uprostřed luk směřující ke kapli sv. Máří Magdaleny a odtud již po lesní cestě k dnešní památce na seznamu UNESCO, ke kostelu na Lomci. Cesta dále pokračuje k jinému hřbitovu, na kterém odpočívají další příbuzní mé matky. Bývalo hodně dětí ve vodňanských svobodných horách a také veliká bída všude okolo. Hodně moc si přál zde být pohřben i J. Zeyer, ale nakonec skončil jako první nebožtík pohřbený na vyšehradském Slavíně.
Pěšinka k jinému místu, kam se měla odkutálet hlava popraveného vůdce sedlácké vzpoury Kubaty, uprostřed luk nevede, a proto se musí jít travou až k místu, kde se tyčí kámen označující zastavení useknuté hlavy. Kubata dal totiž hlavu za blata…
Raději již opustím zdejší potulování po cestách, neboť bych si po nich rád vyrazil také do Chelčic, Bavorova, Husince, na Helfenburk. Cesty a pěšinky jsou totiž upřímně natažené ruce, aby člověka objaly a připomněly mu, kde a odkud na svět přišel. Kdysi odtud z jihu Čech odešlo mnoho příbuzných až do Ameriky. Z vyprávění vím, že pak odtud přišel i nějaký dopis a v Jižní Dakotě má existovat prý i místo s názvem Vodňany. Píše se ovšem bez háčku…