Spisovatel EMIL HRUŠKA odpovídá na otázky Michala Černíka

O čem v poslední době nejvíce přemýšlíte?

O tom, v jakém světě jsem se ocitl, protože zjišťuji, že to není svět pro mne. Snažím se proto tvořit svůj mikrosvět, ale není to jednoduché. Vím však, že v tomto snažení nejsem zdaleka sám.

Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?

Nic zásadního. Pár lidí možná, žen v první řadě.

Život uštědřuje lekce. Kdy vám uštědřil tu největší?

Těch lekcí bylo víc. Zpravidla takových, které mě měly existenčně ne-li zlikvidovat, tak alespoň marginalizovat. Asi třikrát v životě jsem byl na takovém zvláštním tobogánu: nejprve cesta prudce vzhůru, pak nezaviněný (subjektivně) propad a parafrází Krylových slov rytí nosem v zemi…

Co vám dalo dětství?

Jak dnes zjišťuji, něco tak jedinečného a krásného, až to k stáru bolí. Vyrůstal jsem v pohraniční vesnici těsně u bavorské hranice, v nádherném prostředí, plném podnětů, dobrodružství, ale i jistoty. A děkuji tehdy jedinečnému časopisu ABC, že jsem mohl coby jedenáctiletý kluk založit podle Foglarova vzoru čtenářský klub Hlídka přírody 3011 Bobři a vést jej tak dlouho, jak to bylo objektivně možné. Kroniku klubu stále opatruji! Děkuji tedy za své skvělé dětství nejen svým rodičům, ale také Jaroslavu Foglarovi, ale i Karlu Mayovi. Druhá polovina 60. let, česká mládež a Vinnetou, to je totiž fenomén, který asi ještě nikdo nezpracoval. Patřím ke generaci, která v tomto ohledu má komu za co děkovat.

Komu byste chtěl poděkovat?

Svým rodičům a pár blízkým lidem kolem mne. Těm nejbližším.

Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?

Z dětství to byly foglarovky (mayovky však už méně), ale třeba také nádherná knížka Viktora Dragunského Nahoru, dolů a ještě krážem, nebo skvělá a bohužel zapomenutá kniha Jaroslava Tafela Prázdniny se Sherlockem Holmesem. Natrvalo do mého dospělého života vstoupily Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, taky třeba Seifertovy Všecky krásy světa, Čapkovy a Nerudovy povídky, Děti Arbatu, povídky Isaaca Bashevise Singera, knihy Kischovy, Babelova Rudá jízda. Je jich celkem dost.

Co vás nejvíc v životě zklamalo?

Lidé – korouhvičky, zbabělí, vypočítaví a nízcí. Existuje pro ně decentní přiléhavé slovo: darebáci. Darebáci všech režimů a barev, sami však bez barvy, leč výrazní zápachem.

V co věříte?

V přírodní a společenské zákony.

O čem nejčastěji sníte?

O tom, že mě možná přece jen ještě něco velkého a pozitivního čeká.

Kdy si říkáte na tohle nepřistoupím?

Když bych se měl zaprodat svému minulému životu, tomu, co jsem říkal a říkám, tomu, o čem píšu.

Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?

Má, ale musí se k lidem dostat a lidé je musí chtít a být na ně připraveni. Čili – hodně nesnadná věc.

O čem jste si dělal iluze?

Ale já si je dělám pořád, hlavně o lidech. O to větší je pak zklamání.

Na co jste zvědav, co byste se rád dozvěděl?

Co bude, až tady nebudu. I na to, co bude se mnou.

Na jaké chyby má člověk právo?

Na ty, které pocházejí z jeho neinformovanosti. Pokud opravdu nemohl být informován.

Litujete něčeho?

Zobecnit by se to dalo takto: lituji svého minulého sblížení s některými lidmi, lituji toho, co jsem učinit měl, leč neučinil hlavně z důvodu své ledabylosti, lenosti a nezodpovědnosti.

Co je pro vás největším dobrodružstvím?

Svět fantazie. Dobrodružství přece nemusíme fyzicky prožívat, je možné si jej vymyslet.

Co dnes považujete za statečnost?

Když někdo veřejně a neanonymně vystoupí s názorem nebo zaujme postoj, který se nelíbí a nehodí těm mocným. To však platí nejen pro dnešní dobu.

Stojíte si za vším, co jste vytvořil, anebo byste se k něčemu nejraději neznal?

Stojím si za knihami, které mi vyšly. Pokud jde o články v novinách a časopisech – a bylo jich celkem dost, – našly by se asi takové, které by otištěny být nemusely.

Co vás ponižuje?

Vidět a slyšet, jak jsou ponižováni a uráženi ti, kteří se nemohou ani nesmí bránit.

S čím se nesmíříte?

S podrazy a podrazáky. S morálními hovady. S nespravedlností. S ponižováním. Z velmoci dané jen majetkem.

Z čeho se dovedete radovat?

Z drobností. Z přírodní scenerie, z úspěchu svých dětí, ze své nové knížky, z toho, když zjistím, že lidi snad přece jen nejsou pouze tupé bezmocné stádo.

Jaká přání se vám v životě splnila?

Ta přání se týkala především mých profesí. Přál jsem si nejprve náročné a dobrodružné povolání, chtěl jsem se podívat trochu do světa, měl jsem přání vidět se v novinách (ať už bych do nich psal či se psalo o mně), chtěl jsem psát knihy.

Stálo vás to hodně úsilí?

Jak co. Bráno dlouhodobě, možná ani ne. Krátkodobě celkem dost.

Cítíte se jako tvůrce naprosto svobodný?

Naprosto… Ale ano, zatím ano. Pokud bych napsal něco, co by z těch či oněch důvodů mělo problémy se zveřejněním, ustoupil bych od toho. Nejsem na psaní existenčně ani prestižně závislý.

Měl by být spisovatel svědomím národa?

Spisovatel jako svědomí národa: tak tohle pokládám nejen za mýtus, vytvořený elitáři let šedesátých, ale také za floskuli. Spisovatel má především své vlastní svědomí-nesvědomí, a že by měl být ještě svědomím národa? Jak a proč?

Měl by spisovatel vstupovat do politiky a do společenského dění?

Myslím si, že spisovatel ano, protože musí mnohem více než příslušníci jiných uměleckých profesí číst, studovat, formulovat, ale hlavně přemýšlet. Ostatně o kvalitě politiků z řad herců a zpěváků vydala minulá léta celkem jednoznačná svědectví.

Proč vlastně píšete, tvoříte?

Protože mě to baví. A už taky nutí. Pokud má knížka úspěch, je tady motivace pro další.

Má v dnešní době devalvace lidských a uměleckých hodnot nějaký smysl psaní třeba poezie či skládání vážné hudby?

Má to smysl. Věřím, že tato devalvace je jen přechodnou záležitostí, ačkoli viděno prizmatem běžného lidského života možná marně očekávanou.

Život naší společnosti se duchovně vyprázdnil. Jak se bráníte?

Budováním svého mikrosvěta. Vracením se ke starým knihám, ale i filmům a hudbě. Selekcí společenských styků.

Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný, lepší svět?

Ta šance tady, myslím si, je. Ale k mé skepsi se dnes pojí strach.

Čemu nerozumíte?

Spoustě věcí. Technice, počítačům, matematice, autům, ekonomii, filozofii, bankovnímu systému, mezinárodní politice, vztahům České republiky s Pobřežím slonoviny, kocouru Tondovi a některým svým pošetilým nápadům.

Na co se těšíte?

Jak kdy. Někdy jen na druhý den, někdy na knižní zásilku, objednanou z Lucemburska nebo na výpravu s detektorem kovů kamsi do lesů. Taky třeba na to, že budu mít dobrý krevní tlak. Ale to někdy nevychází.

Přejete si něco pošetilého?

Ano, najít insignie Univerzity Karlovy, schované kamsi nacisty na konci války.

 

Emil Hruška, narozen r. 1958 v Mladé Boleslavi. Vystudoval práva (s pozdější specializací na právo průmyslového vlastnictví) a žurnalistiku. Po léta působil jako novinář a podnikový právník (mimo jiné v plzeňském holdingu ŠKODA). V rámci výkonu své profese pobýval v řadě zemí včetně Německa, Mongolska, Srbska, Bulharska či Polska. Od roku 2004 se specializuje na problematiku Evropské unie a působí jako poradce některých českých poslanců Evropského parlamentu. Literární činnost a publicistika se často překrývá s jeho profesním zájmem. Je mimo jiné autorem knih Akce Zeppelin (1999), Pohoří divočáků (2002), Vražda profesora Lessinga (2003), Sudetoněmecké kapitoly (2008), Konrad Henlein Život a smrt (2010), Převedu vás… Na onen svět! (2012), Boj o pohraničí (2013), Peripetie sudetoněmeckého principála (2014), ale také povídkových sbírek My, hoši ze Sudet (2005, německy pod názvem Das Pferd am Fallschirm, 2010) a Muž dvou rakví (2007). Publikoval také velké množství článků a odborných statí v českém a německém tisku.