MILAN BLAHYNKA

Rád přiznám, že mě recenzentská povinnost i chuť poreferovat o sbírce POSTEL V ROHU ZAHRADY (Sursum, Tišnov 2013) uvedla na chvíli do rozpaků. Vždyť pamětlivějším čtenářům se vybaví, že autorka Lydie Romanská před časem bystře a vlídně posoudila v Literárních novinách knihu Bojím se, že uvidím kožené kabáty na schodech, edici dokumentů ke smrti Konstantina Biebla, připravenou Davidem Vodou a mnou, takže moje radost z její sbírky by mohla zapůsobit jako zdvořilá oplátka za pochvalu, a takový způsob provozování kritického řemesla se mi pranic nezamlouvá.

Vzápětí mi však naštěstí došlo, že mezi autorčinou recenzí na edici, na níž jsem se podílel, a její básnickou sbírkou je zvláštní shoda, na niž právě pozorného čtenáře-pamětníka radno upozornit.

Jak články o literatuře, tak i literaturu, nyní básnickou Postel v rohu zahrady, píše Romanská s mimořádnou schopností sice přísně kritické, při své nesmlouvavosti však přejné empatie, vzácné v době, kdy si kdekdo vykládá dnes kdekým rekomandovanou zásadu postarat se sám o sebe co bianco povolenku na bezohlednost vůči druhým.

Netuším, má-li ráda Voskovce a Wericha; ve svých knížkách se o nich myslím nezmiňuje, ale jejich „přejte život chudé štěnici / neutopte švába na lžíci“, vždyť i „ten netvor / jiného netvora má rád“, naplňuje skutkem jako málokdo. „V hodině, která není,“ hledá „pod zdviženým límcem“ zimy už odcházející a najde tam „zraněnou kůru olše“. Myslí na „křehkost stromů, jimiž se kvete“, když se rozhodla „vytáhnout z rukávu jaro“, a musí-li už svou rukou zahubit dotěrnou mouchu, je jí to „epizoda zatmění“.

Romanská je z rodu básnířek slunečnic, obracejících (se) za sluncem. Když „v chrpách“ otvírá „sendvič dne“, nalézá „světlo pod kamenem“; i pod kamenem! Zatáhne-li jí oblohu mrak, není černočerný; je to „mrak s modrýma očima“. Prokukuje jimi modrá obloha. Její klíčové slovo: „Beru to lepší.“ Jistě je v tom, běda, nemálo iluzí. Kapsičkou miláčkovy košile neprosvítá přece vždy jen světlo, někdy se derou i stíny.

Romanská má dar původní metafory i umění k ní dojít nepatrnou výměnou hlásek („prohloubí lásky mých očí“). Vše v ní, metafory, rýmy, všech pět smyslů žije „pro tento den, / který pomalu lehá popelem /jako vonná tyčinka tajného vyznání.“ V tom jde stejně jako ve svém Mlčení stopou Máchovou, aniž jmenuje. Nemusí. Nápověď je nad vysvětlování. V tom všem nedoberná touha po lásce způsobilé zlepšit tento, řečeno s Jiřím Šotolou, „pojebaný svět“; a ne-li zlepšit, aspoň přežít.

Je to iluze? Dost možná. Ale dá se vůbec žít bez iluzí?

Na zadní desce knížky se na čtenáře usmívá autorka v modré džínové košili. Přímo Umívající se děvče z Vančurova Luku královny Dorotky, děvče vysoko nad sváry a trampotami, hašteřením a pachtěním dobráků i podvodníků pod jejím oknem otevřeným dobré míře života.

„Nepište to, zpívejte, upečte jako dort!“ Tak praví tak přesvědčivě lidská Lydie Romanská.

Původní znění recenze vyšlo už v Literárních novinách 10/2014