JAROSLAV ŠTRAIT

Na začátku byl rozhořčený dopis čtenáře ze západních Čech. Co jsme to s legiemi udělali? Napište názor!

Konečně jsem se dočkal. Přišla na mě řada v knihovně a mohl si vypůjčit knihu Dalibora Váchy: Červenobílá. Nejen proto, že byla oceněna v roce 2014 Literární cenou Knižního klubu. Autor píše o osudech našich legionářů v Rusku a to mě vždy zajímalo.

Půjčil si něco málo z historie 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého, který po Velké válce kasernovali v Hradci Králové. Vedle autentických osob generálů a důstojníků Švece, Čečka, Kultvašra, Medka, Gayera, Vašátka… autor oživil knihu postavami vymyšlenými, především řadovými legionáři - dobrovolci.

Netají se tím, že jde o fiktivní prózu. Ujišťuje o tom čtenáře na několika místech. Jistě, více jak pětileté působení čs. legií na východě se neobešlo bez násilí, krve a vulgárností. Autor „skvěle“ interpretuje slang českých a slovenských vojáků v zákopech a „těpluškách“. Až se za své „sprosté“ dědy stydím. Moji dva předkové byli asi výjimkou.

Dobrovolci nešetří vzájemným oslovením „blboune“. Výrazy „blití“ a „do pr…“ patří k těm slušnějším. Neváhal si dvakrát půjčit spisovatele Jaroslava Haška a jeho „špinavé pazoury“, kterými sahá do „buchet“ (je míněno pečivo). Jaroslav byl vždy pochopitelně opilý.

Literární cenu pravděpodobně obdržel za urážky bolševiků. S podobnými „výkřiky“ jsem se ještě v početné literární legionářské tvorbě nesetkal. „Každý stín se mění na šklebícího se bolševika“, „krvavé pozdravy bolševikům“, „krví nasáklé rukávy“ (Maryšky, který likvidoval Komunistický klub v Samaře), „rudí pohřbíváni do jam jako zvířata“, „pověsil Lenina na nejbližším dubu“ atd.

Autor popustil hodně uzdu fantazii, když „Čechoslováci“ dobývali banku v Kazani a nemohli se „nabažit“ zlatých cihel. „Pitomí bolšáni“ ani nedovedou střílet, „chcípnou hlady“. I proto se podařilo ukrást ze zlatého pokladu 150 kg a pečlivě zlato střežit a nakonec poslat domů. Jedna moudrost vedle druhé.

Podle zaručeného receptu nesmí chybět v podobném „díle“ sex. Manželka „bílého továrníka“ nemohla odolat čs. dobrovolci Michalovi. Autor Dalibor Vácha líčí erotickou scénu tak, jako kdyby ležel pod postelí paní továrníkové Prokopové. Líčení internacionální kopulace musí čtenář číst po desáté hodině večer a schovat knihu před dětmi.

Respektuji, že autor beletrie má na podobné vymyšlené dialogy a události plné právo. Není však náhodné, že ji vydává v době, kdy na události na východě od našich hranic je každý odborník. V podstatě převzal knížecí terminologii.

Úryvek ze zadní strany obálky uvozuje vhodně Váchovu knihu: „…Praporčík se s dýkou v levačce prodíral bojujícími dvojicemi a trojicemi. Strhl jednoho krasnoarmejce k zemi a vrazil mu dvakrát dýku do těla. Krátké vyjeknutí, smrtelná křeč a konec…“

Čtenář ze západních Čech se oprávněně rozhořčil. Snad mu pomůže, že máme na knihu stejný názor.