VĚRA BERANOVÁ

Vystoupení předsedkyně Výboru národní kultury na celorepublikovém aktivu ke kulturně-politickému zaměření KSČM, konaném 22. 11. 2014

Vážené soudružky a soudruzi, milý přátelé. Jménem Výboru národní kultury děkuji za pozvání na váš aktiv. Náš spolek, dříve občanského sdružení, je úzce provázán s levicovými představami o kultuře a umění, a tedy kulturní politika KSČM stojí zcela přirozeně v centru našeho zájmu. Dovolte, abych v této souvislosti navázala na předcházející kritické vystoupení Ludvíka Šuldy, vedoucího oddělení pro odborné zázemí, který rekapituloval a především konfrontoval teoretická východiska s konkrétní stranickou praxí. Právě toto vystoupení mě inspirovalo k vyjádření, k zamyšlení se nad stavem, možnostmi a doslova povinnostmi pojetí kultury z hlediska levicových východisek, z hlediska levicové kulturní politiky.

 

Obecně, když se zamyslíme nad stavem věcí u nás, musíme konstatovat stále se zhoršující společenské klima, tedy i klima kulturní. Kultura a umění by měly tradičně nejen mapovat, ale jejich povinností by mělo být svými prostředky se snažit stav společnosti řešit. Vždyť máme v našich dějinách tolik doslova excelentních příkladů angažovanosti kultury v dramatických situacích, jako bylo například období boje proti fašismu, kdy se spojily všechny demokratické síly, kde levicové chápání kultury a umění neslo stěžejní ideový program. Právě pro naši současnost je charakteristické nebezpečí nejen vnitřního rozkolu, ale i rýsující se nebezpečí vnější, mezinárodního konfliktu, a právě v této situaci, a s plnou razancí by mělo levicové pojetí kultury poukazovat na tento stav, mělo by prostřednictvím umění, tedy svými prostředky, jej řešit.

Výbor národní kultury vznikl před více než 20 lety, a to právě z obavy z možných tlaků na kulturu, jak ideologických, včetně národních, tak i ekonomických. Bohužel tehdejší zakladatelé tohoto občanského sdružení si i v těch nejdramatičtějších snech nedovedli představit, kam tato společnost za pouhých dvacet let dospěje. Nechci tady vyjmenovávat všechny zásluhy tohoto spolku, musím však konstatovat, že prostor a tedy i obecné levicové prosazování kultury a umění se v průběhu těch 20 let podstatně zúžil.

A tady bych navázala na předřečníka a poukázala na situaci, která se nás dotýká právě v těchto prostorách, v kterých se uskutečňuje dnešní aktiv. Musíme konstatovat, že právě tato budova by mohla nabídnout důstojný přístav různým kulturním aktivitám. Místo toho, dobře se rozbíhající prodejna knih a časopisů, která sloužila také jako výstavní místnost, zanikla, byla zastavena také činnost pravidelného rozhlasového vysílání, jež se ve svém programu zabývalo mimo zpravodajství i otázkami kultury a umění, především formou besed. Idea možného televizního kanálu se stala naprostou utopií. Muzeum dělnického hnutí, v kterém bylo archivováno množství nenahraditelných uměleckých děl, předalo své fondy Národnímu muzeu. Tedy místo toho, aby se v těchto prostorách - je myšlena budova, v níž zasedá náš aktiv - soustřeďovaly kulturní aktivity, těchto aktivit z objektivních důvodů, přes všechnu snahu, stále ubývá. Prodejna knih existuje v kanceláři, kam návštěvník těžko hledá cestu a navíc vyrušuje její personál. Výstavy probíhají v nedůstojných prostorách chodby ohraničené čekárnou lékařů a toaletami. Samozřejmě tuto situaci si můžeme také vysvětlovat tak, že právě kulturní aktivity mají využívat jiných prostor, jiných budov, jichž se v Praze nabízí velké množství. Výbor národní kultury mnohokrát realizoval své aktivity v důstojných prostorách například Ponrepo, palác Maceška, Hlahol a jiné, bohužel stále prudce se zvyšující ceny pronajímaných místností jsou nad možnosti VNK.

Přes všechny tyto překážky se jak Výbor národní kultury svými akcemi a čtvrtletníkem Lípa, stejně tak jako Unie českých spisovatelů s pravidelnou týdenní přílohou Halo novin LUK (Literatura-umění-kultura) snaží realizovat levicovou kulturní politiku, být aktuální, dnešní, zároveň však nezapomínat na ty kulturní a umělecké tradice, které jsou dnes záměrně ignorovány a potlačovány. Snaží se mimo jiné svou publikační činností pronikat do nejširší veřejnosti, také do akademického prostředí. Výsledkem spolupráce je například udělování cen Unie českých spisovatelů, kde mezi laureáty můžeme jmenovat takové osobnosti jako například v posledním období spisovatel a scenárista Zdeněk Mahler, spisovatelka Lenka Procházková, filosof Erazim Kohák, zakladatel Jazzové sekce Karel Srp, básník Jiří Žáček a další.

Jeden ze základů úspěšné kulturní politiky je její schopnost reagovat na aktuální stav společnosti. Musíme si uvědomit, že situace se od počátku 90. let velmi změnila. Levicová kultura může právě dnes sehrát rozhodující roli v celkovém obecném vědomí společnosti. Může se stát jistým „majákem“, perspektivou, výkladem smyslu současného světa. Samozřejmě k tomu v dnešním mediálním světě existuje mnoho cest. Bezesporu je to i cesta materiální a nesmíme také zapomenout na cestu organizační, jako předpoklad uplatňování možného myšlenkového poselství.

V této souvislosti nemohu opomenout ty tisíce aktérů na všech stupních v těch nejrůznějších organizacích, kteří své umění, svůj intelektuální vklad poskytovali a poskytují bez finančního ohodnocení. Tento moment si mnozí garanti levicové politiky vůbec neuvědomují. Možná, že to také souvisí s obecným nepochopením smyslu kultury, kulturní politiky. Bohužel kultura je v tomto prostředí chápána vždy až na posledním místě a odborníkem se cítí být každý. Právě tato situace se odráží v zastupitelských sborech na nejrůznějších úrovních, až po tu nejvyšší. Možná, že těm nižším trošku křivdím, tam přece jen existuje stálá konfrontace právě se světem každodenní kultury a umění. Na tento fakt by se mělo myslet již při výběrů kandidátů do zastupitelských sborů, tak jako u jiných profesí. Výběr jistě respektuje zdatného právníka, uznávaného ekonoma, kulturu mnohde zastupuje ten, kterého je těžko zařadit a s její problematikou se pak seznamuje vlastně až ex post. Hovořit o kulturní politice by se mělo stát přímou součástí hovorů o politice obecně, otázky kultury by se měly stát právě tím účinným výstupem politiky obecně, ne tedy jakýmsi přívěskem, něčím, co zbývá. To samozřejmě předpokládá nejen seriózní přístup, ale také jisté vzdělání a vzdělávání. Bohužel příznačné pro tento stav je absence otázek kultury a umění ve stranickém vzdělávání. Odpověď, že to zajistí lektoři zabývající se filosofií, je velmi tristní a hovoří o celkovém nepochopení nejen kultury, ale celého stranického vzdělání.

Mluvili jsme stále o rovině materiální a organizační, možná, že jsme měli spíš začít naše zamyšlení nad rovinou obsahovou. Tedy jaké jsou hlavní rysy levicového chápání kultury a umění. Měli bychom předeslat, že málokterá země se může pochlubit tak výjimečnými dějinami levicového chápání kultury, jako naše. Jejich uplatňování v různých historických souvislostech je pro dnešek nesmírným inspiračním zdrojem, a to myšleno jak v pozitivním, tak i negativním slova smyslu.

Mohli bychom zde bod po bodu analyzovat některé principy, které se osvědčily, ale také ty, které byly slepou cestou. Dovolte, abych se zastavila u dvou, které jsou podle mého názoru, a to především v rámci kulturní politiky, naprosto stěžejní. Jsou to dva polární principy: lartpourlartismus (umění pro umění) a l´art pour societé (umění pro společnost). Úvodem bych chtěla podtrhnout, že ani jeden z nich není spásonosný. Umění kulturní politiky, její úspěch je obsažen právě ve znalostech a schopnostech jejich využití v různých situacích, v různém společenském klimatu. Umění pro umění preferuje autonomnost umění, a tedy i tvůrce, jako jednoznačný klad, negativní rys tohoto principu je pak spojen s podceněním publika, tedy těch, jimž je umění adresováno. U druhého principu preferujícího umění pro společnost je jasně nadřazena úloha vnímatelů nad záměry tvůrců. Celé dějiny estetického myšlení jsou prostoupeny střetáváním se těchto dvou přístupů, kulturní politika je pak jejich konkrétním výstupem. Smyslem současné levicové kulturní politiky by mělo být respektování obou těchto přístupů, jejich využívání, a tím na jedné straně získávání jedinečných tvůrců, svým způsobem avantgardních, ale také zároveň respektování potřeb společnosti. Samozřejmě tím nemáme na mysli potřeb pokleslých, jak jsme tomu dnes svědky.

Současný propad projevující se v podbízivosti, preferování toho nejpokleslejšího vkusu nemá v našich dějinách obdoby. Právě v takové situaci má levicově orientovaná kultura jednoznačnou šanci reagovat na opravdové kulturní potřeby. Nepodceňujme vnímatele obecně, stačí jen letmo naslouchat divákům televize i těm, kteří v těch hromadách knih hledají dobrou literaturu, stejně jako návštěvníkům divadel a filmových představení.

Proč se rozevírají nůžky v návštěvnosti například výstav prezentujících klasické tvůrce a současnou produkci? Stále více se šponuje vulgarita, obscénnost, film už neví, kam by v intimních scénách zašel, aby přitáhl alespoň nějaké diváky. Kde budou hranice?

Znovu opakuji, levicové pojetí kulturní politiky má zde nesmírnou šanci. Má šanci ukázat cestu návratu k opravdovým kulturním hodnotám. Nemělo by tuto jedinečnou šanci promarnit.