STANISLAVA KUČEROVÁ

Projdeme-li třeba jen letmo dějinami evropského myšlení, můžeme vyvrátit skeptický názor, že Evropané nemají nic společného. Spojuje je nejen geografický prostor, ale především společné dějiny ducha, které zanechaly nepřeberné bohatství dokladů o odvaze přemýšlet, hledat, tvořit. Sama cesta za poznáním je inspirující hodnotou, za předpokladu ovšem, že ji budeme s porozuměním sledovat, poznávat a oceňovat. Odvoláme se na Hegelovo „aufheben“ v jeho trojím významu a budeme myšlenky svých předchůdců nejen rušit, ale i uchovávat a pozvedat do vyšší roviny, kterou nám nabízí uplynulý čas a nové životní podmínky. Budeme sledovat „kontinuitu dobrego“, jak říkají Poláci, na ochranu proti procesům, které ohrožují existenci lidstva. Evropané mají společnou kulturní základnu, podmínku pro udržení svého společenství i pro usilování o změnu k lepšímu. Svět je po pádu bipolarity ještě heterogennější, ještě fragmentárnější, než byl dříve. A neudrží jej pohromadě jenom ekonomické zájmy, ale cílevědomá činnost osvětová a výchovná, směřující k posilování lidské pospolitosti a soudržnosti.

Mýlí se ti, kteří chtějí rozvíjet evropské občanství odklonem od občanství národního, nebo dokonce jeho popřením. Jako by neznali systémové vztahy celku a části, obecného a zvláštního, hromadného a individuálního, rodu a druhu, logicky nadřazených a podřazených kategorií. Ty se přece navzájem nevylučují, ale podmiňují a potencují. I Evropan má potřebu přináležet k své národní skupině, s kterou ho pojí jazyk, tradice, společně prožívaná historie, zvyklosti, způsob vnímání a chování, folklor, umění. Evropské a národní se nejenže nevylučuje, ale navzájem doplňuje a obohacuje. Ani ty nejmenší národy nevstupují do Evropské unie s prázdnýma rukama. A integrovanou Evropu není možno budovat bez tmelu národního uvědomění, jen jako společenství davů nespojených individuí.

Je pozoruhodné, jak velice jsme se vzdálili od očekávání laskavých mezilidských vztahů po převratu 1989. Kde je „pravda a láska“? Z médií se bez přestání valí proudy nenávistných nařčení, odsudků, škodolibých a výsměšných komentářů, podezření, zlomyslných a cynických urážek. Kdysi jsme oceňovali zdvořilost, slušnost, úctu, vděčnost, cit, vkus a takt. To už naši tvůrci veřejného mínění neznají.

Když hledám vhodné přirovnání, napadá mě pohádka H. Ch. Andersena o Sněhové královně. Jenomže na rozdíl od pohádky nejen zrcadlo, ale celá společnost je rozbitá na tisíc úlomků, a nejen Kayovi vlétl do oka střípek očerňující zlobné negativity. Nesmiřitelný a nepřátelský je dnes každý druhý člověk.

Souvisí to se světonázorovou orientací, která dnes u nás převládá. Přesvědčují nás, že konzumní společnost je nejlepší a vývojově nutná. Máme se prý starat každý sám o sebe, máme se snažit profitovat z podnikání a z podílu na zisku, mít se dobře a „užívat si.“ „Hoďme za hlavu“ obecné blaho, stát, nezaměstnané a chudé, radí nám. Každý je si svého štěstí strůjcem. Nestarejme se o ožebračené části světa (beztak se tam posílá humanitární pomoc!). Krize jsou přece nutné a střety mezi Východem a Západem, Severem a Jihem nevyhnutelné. A F. Hayek učí, že spravedlnost je iluze, která „pobláznila socialisty“.

Znavená Evropa umírá, píše O. T. Funda. Opěrné ideové pilíře evropanství – odpovědnost, humanita, racionalita, exaktnost, svoboda a tolerance – se bortí. Ústřední evropské ideje ztratily motivační sílu. Svoboda podlehla mocenským zájmům, tolerance poklesla do lhostejnosti, odpovědnost hasne, protože již není odpovědných rozhodnutí a činů, nedávná historie i přítomnost jsou dokladem selhání humanity, ať již křesťanské, ať sekulární, racionalita a exaktnost se staly samoúčelnými, jak vidíme např. na činnosti vysokých škol.

Paradoxně (jde o heterogonii účelů) dospěl člověk svou vrcholnou vědecko-technickou materiální civilizací nikoli do stavu zamýšleného většího bezpečí, blahobytu, lidskosti a kulturnosti, ale naopak – do stavu globální krize a mnohostranného ohrožení biosféry celé planety, život a zdraví člověka nevyjímaje.

Od 60. let minulého století stojíme tváří v tvář hrozivým přírodním katastrofám, haváriím a kataklysmatům. Dostalo se nám varování, že jsme svými přetvářecími činnostmi narazili na meze, za nimiž hrozí životu na naší planetě zkáza. Dostalo se nám naléhavé výzvy, abychom zachovávali principy trvale udržitelného života. Zároveň jsme prudce vtahováni do nového globalizačního ekonomického procesu, který představuje slepý produktivismus, honbu za ziskem a bezohledné zvyšování konkurenceschopnosti.

V 70. letech nastal v západní společnosti výrazný odklon od sociocentrismu (normocentrismu) k egocentrismu. U nás došlo k této změně o 20 let později.

Vrcholoví politici světa se na svých summitech opakovaně radí, jak čelit současné finanční krizi, jak překonat neuvěřitelné zadlužení států, jak zabezpečit ohroženou kapitalizaci hroutících se bank. Jinými slovy, jak obnovit plynulý, ničím nerušený globální veletok peněz ve službách samoúčelné maximalizace zisku.

Ale současná globální krize není jen ekonomická, je i politická, ekologická, etická, estetická, postihuje všechny kulturní oblasti. A není vyvolána snad jen nějakým nesouladem mezi nabídkou a poptávkou, jak tomu bylo v minulosti. Jde o disfunkci, kterou způsobilo hrubé porušení rovnováhy společenských dílčích systémů. Systém ekonomický, zvláště jeho finanční a spekulativní odnože, bují na úkor ostatních do té míry, že činí politiku, právo, morálku, vzdělání, umění atd. nejen závislými a podřízenými, ale bez zřetele k ekonomické funkci a zisku bezvýznamnými, odsouzenými k živoření, ne-li k zániku. Ze všech neekonomických cílů se stávají jen prostředky ke koupi a prodeji specifických „služeb,“ určených k tvorbě zisku a jeho maximalizaci. Nerovnoměrný ekonomický růst na úkor morálky a ostatních hodnotově normativních subsystémů má dalekosáhlé důsledky i na poli mezilidských a mezinárodních vztahů.

Před 25 lety jsme uvažovali o Evropě jako o „živém kulturním dědictví“. Dnes vidíme, že jsou kulturní hodnoty ohroženy bezhlavým ekonomickým „růstem růstu“. To nepochybně zvyšuje význam osvětového působení na ochranu a k oživení kulturního odkazu, protože právě v něm může dnešní člověk najít příklad, argument a sílu rozkladným civilizačním vlivům čelit.

Dokážeme změnit své chování? Dokážeme přiměřeně reagovat na změněný význam signálů, které byly dříve příslibem, dnes jsou výstrahou? Dovedeme obnovit eufunkční vztahy v různých rovinách interakce s přírodou a společností? Budoucnost našeho světa závisí na udržení archetypů naší kultury – principů vzdělanosti a kritického myšlení, principu sebeomezení (pokud jde o zbytné statky) v zájmu rozvoje schopností a sil, principu humanismu, ohledu na druhé (co nemáš ty rád, nečiň druhému) a občanské odpovědnosti. Neomezený růst produkce v globálním měřítku, stejně jako čekání nějaké samočinné nápravy povedou ke katastrofě a zhroucení. Rozum velí dobrovolně přijmout meze růstu, produktivní síly orientovat nikoli na nekonečné rozšiřování výroby zbytných statků, ale na péči o přírodu a životní prostředí, o zdraví člověka, o získání většího množství volného času a o vyšší kvalitu jeho využívání, o duchovní hodnoty, o kulturu ducha i těla. Takové omezení přinese menší zatížení surovinových a energetických zdrojů, zato však větší zatížení lidských schopností a možností intelektuálních a morálních.

Atlantická charta (1941) deklaruje nejen právo na život, svobodu projevu a vyznání, bezpečnost, přirozenou důstojnost, spravedlnost a mír, ale též život bez strachu a nouze. Nestačí dovolat se u soudu práva. Je žádoucí mít též preventivní ochranu před zločinem a nedobrovolnou nezaměstnaností. K tomu přistupuje ještě odpovědnost za životní prostředí a přírodu vůbec. Je žádoucí, aby se Evropanům podařilo završit institucionalizovanou koncepci lidských práv ještě koncepcí lidských odpovědností (J. Krejčí).

Žijeme v době, která není příznivá ideálům osvícené demokracie ani humanitní vzdělanosti a mravnosti. Konzumní společnost se orientuje na snadný technický pohyb v současné civilizační vlně, na zvládnutí angličtiny a počítačů. Bývalý premiér konstatoval, že naše školství není dost „anglofonní“ a paní náměstkyně školství chtěla přiblížit náš vysokoškolský systém anglosaskému, od obsahu a metod až po vyučující, kteří budou vyučovat anglicky, a přijdou jako rodilí mluvčí ze zahraničí. Neboť cílem školství je zvyšovat konkurenceschopnost lidských zdrojů ve výnosných oborech v globálním měřítku.

To ovšem není v duchu tradic evropského vzdělávání. Pojem vzdělání patří od 18. stol. mezi základní kategorie evropské kultury. Opírá se o tradici anticko-helenistickou (cultura animi) a křesťanskou (člověk jako „obraz Boží“). Vzděláním se mají lidské vlohy rozvíjet k dokonalosti, nikoli k službě špatnosti. Vzdělání se týká jednotlivce, národů, celého lidstva. Herder rozlišil kulturu vzdělávací a znetvořující. Kritický romantik Rousseau mínil, že nepravá, falešná vzdělanost odvedla člověka od jeho původní přirozené dobroty. Pestalozzimu je vzdělání harmonickým rozvíjením sil hlavy, ruky a srdce (myšlení, činnosti a citu).

Všeobecné vzdělání mělo přivést do vědomí poznatky z oblasti přírody, věd, řemesel, umění, mravnosti. Osvobodit člověka od omezenosti a ohraničenosti úzce zkušenostního a utilitárního stanoviska, mělo podpořit pochopení souvislostí společenského života a duchovního usilování člověka v daném kulturně historickém prostoru a čase.

V jakém smyslu je možno hájit intence osvícenců před útoky dnešních ekonomů, finančníků, podnikatelů, počítačových expertů? Konkurenceschopnost je přece účelově profesní a povoluje jen tolik kultury, kolik je jí zapotřebí v zájmu výdělku. Všeobecné vzdělání se podřizuje službě užitku, chápaného jako okamžitý materiální prospěch a zisk. Poznání, které se nedá zpeněžit, harmonické vzdělání jako nositel mravnosti a kulturnosti, osvobození člověka prostřednictvím sebeuskutečnění rozumu – to všechno je zbytečná ztráta času, nadbytečný luxus, případně podivínství. Moderní boj o život potřebuje vzdělání účelné a rychlé, aby si člověk mohl co nejdříve a co nejvíce vydělávat.

Jde zřejmě o problém starý. Galénos, známý lékař, logik a filozof starověkého Říma, např. napsal: „Je hanba, že se někdo dovede namáhat po mnoho let, aby se stal dobrým lékařem, obhájcem, učitelem nebo geometrem a přitom není ochoten namáhat se příslušně dlouhý čas, aby se stal dobrým člověkem.“ A na totéž téma J. A. Komenský: „Přejeme si, aby každý člověk byl celistvě vzdělán, správně jsa vycvičen nikoli jen v nějaké jediné věci nebo v několika málo nebo v mnohých, nýbrž ve všech, které dovršují podstatu lidskosti.“ (Motto Zprávy o vzdělávacím systému ČR. OECD, Paříž 1996.)

Zatímco v době rozvoje civilizace představuje vzdělání vysoce respektovanou hodnotu, v dobách úpadku ztrácí na ceně. Elita pěstuje kult bohatství a moci. Vzdělaných občanů ubývá, šíří se masová ztráta vkusu, vulgárnost, surovost, brutalita. Nepřipomíná i tím současná západní civilizace pozdní Řím?

Povrchně a krátkozrace se šíří iluze o tom, že rizika nedorozumění a válek se odstraní dík vzájemné ekonomické závislosti, informační telekomunikaci a společnému jazyku. Avšak skutečnou šanci má integrovaná Evropa jen za předpokladu, že evropské národy budou pěstovat jak společné kulturní základy, tak vlastní kulturní identitu jako součást evropské jednoty v rozmanitosti. Jen prožitek kultury vlastní dává schopnost a ochotu chápat a ocenit kultury jiné. Transnacionální národní identita je možná, mezi národností a mezinárodností není podstatný rozpor, ale shoda. Evropské národy nemají jen společné kulturní tradice, prožívají společně i problémy současného vývoje světa.

K nejvážnějším kulturním problémům dnes patří otázka, jak čelit povrchnosti mediálního věku, jak odevzdat národní a evropskou vzdělanost a kulturu generaci, charakterizované jako „generace diskoték, McDonaldů, džínové uniformy a sexuálně drogového přehlušení myšlení“. Generaci, které již nic neříkají národní kulturní tradice, ale jíž jsou lhostejné i celoevropské kulturní archetypy řeckých mýtů i křesťanských legend, stejně jako symbolické postavy časově bližších kulturních okruhů – Tristan a Isolda, Don Quijote, Don Juan, Hamlet, Jago, Harpagon, Tartuffe, Faust, Peer Gynt, Oněgin, Oblomov… Generaci, která netouží po vzdělání, ale chce se stát celebritou, kingem, miss či superstar, zviditelnit se a co nejvíce „si užít“.

Jak projektovat adekvátní výchovu pro Evropu, jak uvažovat o komponentách evropského vědomí, o humánním modelu Evropana za těchto podmínek?

Jak státy, tak celé civilizační epochy se udržují těmi idejemi, které stály u jejich vzniku. Antika, křesťanství, renesance a reformace, osvícenství, lidská a občanská práva, volnost, rovnost, bratrství, humanismus, demokracie – takové ideály jsme zdědili, aby nás

inspirovaly, integrovaly a oduševňovaly. Platí, že demokracie je vláda lidu, lidem, pro lid. Odmítejme nastolenou pekuniokracii, vládu peněz, penězi a pro peníze.

Ze současné globální mnohočetné krize není jiného východiska než návratem k autentickým potřebám a hodnotám člověka jako bytosti přírodní i kulturní, tělesné i duchovní. Lidskost se neodvozuje z potřeb ekonomicko-finančních procesů, ale z mnohostranných, dílem strastiplných, dílem poesií, láskou a nadějí obohacujících kulturních dějin lidstva.

Usilujme v celé Evropě o kvalitu a trvalou udržitelnost života, osvoboďme se od závislosti na zbytnělém ekonomismu, nedejme se odradit od zápasu za demokracii, která má být v souladu s historickými tradicemi humanitní, nikoli liberální.