VÁCLAV FRANC

„Stávka, která omezuje svobodu ostatních, omezuje jejich práva, je nevhodná v demokratické společnosti,“ přiznal pan premiér.

„Myslíte si tedy, že by odboráři měli zvolit nějakou vhodnější formu protestu,“ mhouřila oči mladá redaktorka a vzhlížela k panu premiérovi jako ke svatému obrázku při procesí do Vambeřic.

„Podívejte se, já uvedu příklad. Tak moje manželka často vaří rajskou omáčku, kterou já k smrti nerad, ale protože nechci omezit právo manželky, kterou velmi miluji, nechci ji omezit v právu vařit rajskou. Ale zároveň vždycky, když se koupu a mám puštěny oba kohoutky na maximum, vykřikuji svobodně svoje názory: DOST BYLO RAJSKÉ! CHCI KOPROVKU!“

„Tak to je krásný příklad,“ pochvalovala si redaktorka. „Myslím si, že z vás by si odboráři měli vzít příklad a vše by v naší zemi jen kvetlo. A pomáhají vaše protesty?“ zeptala se naivka redaktorka.

Zazvonil mobil.

„Pardon,“ řekl premiér a podíval se na displej aparátu.

„Obama? Putin? Baroso?“ tipovala třikrát redaktorka.

„Ne, moje manželka,“ úsečně odvětil k redaktorce premiér a rozzářil se jako sluníčko. Na tváři se mu usadil úsměv: „Ano, miláčku, zrovna jsem o tobě mluvil.“

„Ano, přijedu brzy, to víš, jen co ještě dokončím rozhovor a jsem u tebe, pa, pusu!“

„Cože? Samozřejmě, už se těším na moji milovanou rajskou!“ pokřivil úsměv pan premiér a hovor ukončil.

„A pomáhají vaše protesty?“ zeptala se ještě jednou nechápavá pracovnice médií, ale po chvilce přece jen dodala, když viděla, jak její opakovaná otázka premiéra nepotěšila: „Takže ty vaše protesty… vlastně, děkuji vám za rozhovor a přeji dobrou chuť!“