VLADIMÍR KOLÁR

Dvacet pět let, které uplynuly od listopadu 1989, představuje hodně dlouhou dobu, což samo o sobě jen zdůrazňuje nicotnost dosažených výsledků.

První široce tlumočené představy byly velkolepé, to, že by se měl otevřít prostor pluralitě názorů, koncepcí, uměleckých východisek, směrů a proudů, snad každý vítal, málokdo měl zájem, aby nadále o všem rozhodovala všelijaká grémia v KSČ (ale i dalších politických stranách a organizacích Národní fronty), ministerstvech, uměleckých svazech, nakladatelstvích či redakcích.

Ve velmi krátkém čase jsme se mohli přesvědčit, že realita je hodně jiná. Najednou nebyl prostor pro diskusi, pro názory neodpovídající tehdy všeobecně vládnoucímu mínění. Vybavuji si, že pokud jsem několikrát odpovídal na nějaký nepodložený útok (i osobního charakteru), nejenže to redakce nezajímalo, ale dopis jim ani nestál za odpověď. K základní kultuře v civilizovaných zemích přitom patří, že veřejné instituce na došlé dopisy pisatelům za všech okolností odpovídají. (Jak absurdně vypadá v této souvislosti skutečnost, na kterou jsem narazil, když jsem při psaní románu studoval korespondenci svých rodičů z doby, kdy byl můj otec v padesátých letech vězněn za údajnou velezradu a sabotáž, tedy že desítky podání, žádostí včetně korespondence s prezidenty republiky a jinými ústavními činiteli se vždy dočkaly odpovědi, třebaže většinou jen formální.)

Pokud jde o literární uměleckou činnost, jistá soutěž, alespoň v prvních letech po převratu, existovala. Rozhodně jí však neprospělo, že mnoha spisovatelům byly rozmetány těsně před vydáním již hotové knihy, vráceny rukopisy a ukončena spolupráce s nimi. Ostrakizující tendence postupně narůstaly, podporovány ještě nahrazením uměleckých kritérií diktátem peněz, bezohledného trhu. O demokracii tu nelze vůbec hovořit, protože předpoklad rovnosti v přístupu autorů k případným institucionálním finančním podporám jejich tvorby nebyl nikdy naplněn. Stále dokola se opakuje praxe, stejná dnes jako za minulého režimu, že kamarádské party u moci si dokonale střeží své finanční toky a kontrolují i granty, ceny, částečně dokonce trh s knihami, nákup knih pro knihovny. Výsměchem je současné pojetí knihkupeckých čtvrtků, které nemají se svými předchůdci, zaručujícími, že se do prodejen pravidelně dostala každá nová vydaná kniha jakéhokoliv autora, nic společného. Některému spisovateli je věnována nezřízená reklama a bezpočet podpůrných akcí, mnohý jiný ani nemá šanci, aby se o jeho knize čtenáři dozvěděli.

Ministerstvo kultury pečuje hlavně o církevní restituce, přičinlivě se snaží, aby státní galerie byly postupně připraveny o své nejcennější obrazy (představme si, že by stejná restituční kritéria byla uplatněna v pařížském Louvru – to by přestal existovat), ale koncepce, jak pomoci české kultuře, nemá. Drží nad vodou některá divadla, hudební soubory, některé spisovatele, některé galerie a muzea, ale méně majetným vrstvám, především rodinám s dětmi a seniorům, se přístup ke kulturním hodnotám stále více uzavírá. Přitom televize jejich potřeby naplnit nemůže, protože nabídka hodnotných uměleckých zážitků je v ní velmi slabá a rok od roku se ještě snižuje.

Naproti tomu je doslova hlad na vstupenky do divadel na generální zkoušky nebo představení se zlevněným vstupným. Divadla se obvykle zaplní důchodci, kteří nestojí o vysedávání u nekonečných přihlouplých seriálů a různých, jako vejce vejci si podobných show, požírajících větší část televizních rozpočtů, chtějí vidět své herce i v kvalitních rolích, které nedevalvují jejich talent.

A co by se mělo v české kultuře změnit? Po pětadvaceti letech snad konečně nastal čas ke skoncování s černobílým schematismem, ostrakizujícím sektářstvím, ideologickým dogmatismem v umělecké tvorbě a v mediálním působení. Umělecká tvorba by se měla osvobodit od poručníkování, od stereotypů trvalého boje se zakukleným nepřítelem, neměla by se stále vymezovat proti něčemu, ale za něco, především za cíle humanismu, pokroku a svobody. V minulém režimu byla také období obdobného vymezování se, třeba od roku 1948 do poloviny padesátých let, pak ještě několik opět krátkodobých recidiv. Ale umělci, kteří tehdy měli větší slovo ve společnosti než nyní, se s tím pokaždé rychle vyrovnali, nekonečné kampaně dnešního typu nepotřebovali. Bezpochyby se bez nich můžeme obejít i dnes.

Autor je spisovatel