VÁCLAV FRANC

Neuběhlo ani deset minut od chvíle, kdy hlavní arcibiskup vyhlásil stávku duchovních na protest proti vyjádření nového ministra školství, že se ředitelé škol mohou rozhodnout, jestli na jejich školských zařízeních bude před zahájením první vyučovací hodiny provedena modlitba „Otčenáš jenž jsi na nebesích…“, a nastaly problémy. Ministr Chvalitebný se sice za „Otčenáš“ přimlouvá, ale nemůže ředitele nutit, neboť by to nebylo demokratické.

Když stávkují třeba dopraváci, tak pár hodin nejezdí vlaky. Když stávkují pekaři, vylámeme si možná zuby na tvrdém chlebu, ale když začnou stávkovat faráři, duchovní všech stupňů, biskupové a arcibiskupové… začne velký třesk!

Kdyby se jednalo o mašinfíry nebo pekaře, tak by televize volala po zodpovědnosti mašinfírů nebo pekařů a hnala by odboráře k navrácení do práce, nebraní si spoluobčanů jako rukojmí, ale když do stávky vstoupí duchovní, to je jiná káva, sdělovací prostředky hned ví, co nám hrozí a dokáží se postavit na tu správnou stranu barikády.

Už dvě hodiny po vstupu do stávky duchovních se zhroutila dvaadevadesátiletá důchodkyně kdesi z Hodonínska, neboť jí místní pan farář odmítl zpověď svatou a ona, obtěžkána těžkým hříchem krádeže květinové výzdoby ze sousedního hrobu, upadla do bezvědomí.

V celých Čechách, Moravě a Slezsko pochopitelně nevyjímaje se šířilo to odmítání boží pomoci a božího slova jako mor.

Několik věřících spáchalo sebevraždu, řada umírajících zemřela bez božího pomazání, zástupy věřících zůstaly bez křtu a tisíce snoubenců nebyly obdařeny svátostí manželskou, což se především u jedné potencionální nevěsty, již v devátém měsíci těhotenství, neobešlo bez dalších komplikací.

V republice začal rozvrat, hrozící katastrofální situace se zhoršovala den po dni, hodinu po hodině. Do stávky se zapojili i vojenští duchovní, které chtěl původně povolat ministr obrany jako stávkokaze.

Šest dní a šest nocí těžce zkoušená země poznala, zač je toho loket, neboť fotbalisté, kterým nikdo nepožehnal míč před rozhodujícím utkáním kvalifikace o účast na mistrovství světa s Maltou, prohráli ostudně 0:4!

Nemohly se křtít ani knihy, takže se přestaly vydávat. Nekřtily se ani nové úseky dálnic, a to nemluvím o vysvěcení škol, školek, jeslí a dalších kulturních zařízení.

Problémy nastaly i v některých televizních stanicích, kde zvláště některé redaktorky bez božího požehnání nemohly ze sebe vypraviti ani slovo, na obrazovce jen dlouze mlčely a obracely oči v sloup, pardon k bohu, prosily, aby se do té bezbožné domoviny konečně vrátil řád a pořádek.

Sedmého dne, kdy už nefungovalo vůbec nic, neboť bez božího požehnání se ani chleba nedal péct, neboť je to boží dar, svolal ministr školství tiskovou konferenci. A vše uvedl na pravou míru: „Otčenáš se do škol vrací povinně, a to nejen před první vyučovací hodinou, ale dokonce před každou hodinou, dokonce i před tělocvikem!“

A tak zase v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zavládl boží klid a mír. A jedna paní redaktorka v nejmenované televizi začíná zprávy vždycky slovy: „Otče náš jenž jsi na nebesích …“ A jestli neumřela, modlí se tam dodnes!