ZDENĚK HRABICA

Každé setkání s nejvýznamnějším českým operním pěvcem současnosti, s basbarytonistou Adamem Plachetkou a s jeho uměním, je pro odborníka, stejně jako i pro laika balzámem na duši. Ve mně navíc vyvolává úžasný pocit hrdosti na českou hudbu a na její slávu doma i za hranicemi. Kolik píle ve spojení s talentem odevzdává tento i zjevem sympatický pěvec po uplynulé desetiletí posluchačům po celém světě.

Zvláště v mozartovských rolích Figara a Dona Giovanniho prokázal nejenom v Národním divadle své nejvyšší kvality. Vyjmenováním všeho, včetně jeho působení ve Vídeňské státní opeře, by nestačilo na přehlídku jeho neobyčejného repertoáru. Není takřka světové scény, kde by rok od roku nezazářil! Není světově proslulého dirigenta, který by Adamovi Plachetkovi nepodal po vystoupení ruku. V roce 2008 nahrál jednu z oficiálních verzí české státní hymny. To je pro každého vlastence, jemuž vlast nezevšedněla, drahokam. Po několika Plachetkových vystoupeních na koncertním pódiu jej nyní poslouchám z dokonalých nosičů, které jsem si pořídil nebo vypůjčil od známých. Dva z nich, díky Radioservisu, jsou mi i nyní průvodcem letošní poněkud ošklivé zimy. Úžasný je Live s Antonínem Dvořákem (Biblické písně), Bedřich Smetana (Dalibor, Libuše, Tajemství). A ještě působivější je SONGS Antonína Dvořáka (Tři novořecké básně, Cigánské melodie, Biblické písně). První nosič nahrál Adam se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů pod taktovkou dirigenta Roberta Jindry, druhý nahrál s jedním nejvyhledávanějších britských doprovazečů, specializovaných na písňový repertoár – s Gary Matthewmanem. Ten působí nejenom u věhlasných osobností – ale i v soutěžích v rozhlasových stanicích i v nahrávkách. Spojení s výkony Adama Plachetku je jeho výraznou ozdobou.