BLANKA BAJČÍKOVÁ

Z pohádek jsem dosud nevyrostla. Dávám jim přednost před jakýmkoli jiným televizním či rozhlasovým pořadem, a to nejen v čase vánočním, ale i v jinou roční dobu – pokud mě tedy nevyláká ven sluníčko nebo zajímavá akce mimo domov. Mám ráda nejen pohádky natočené za socialismu, ale i ty polistopadové. Většina pohádek fandí chudým a neurozeným, kteří se dobydou a zaslouží své štěstí.

V případě »polistopadových« jsem se až divila, že bylo povoleno Zdeňku Troškovi natočit pohádku Z pekla štěstí podle Jana Drdy, která de facto skončila »revolucí« (krále s princeznou hodili lidé do řeky, aby si vládli sami). Ještě novější pohádka Tajemství staré bambitky skončila také spravedlivě: doživotním potrestáním chamtivých rádců veřejně prospěšnými pracemi.

Jsou ovšem dvě výjimky, které tedy osobně ráda nemám.

První výjimkou je pohádka Zlaté kapradí také podle Jana Drdy. Byla vlastně natočena dvakrát. První verze vznikla r. 1963, byla tedy poplatná »nové vlně«, proto mě přes »hvězdné obsazení« naprosto zklamala »nepohádkovým« otevřeným koncem. Teprve druhá verze, natočená o dvacet let později, si u mne napravila reputaci.

Druhou výjimkou, která mě velmi zklamala, je »disidentská« pohádka O prolhaném království. Byla natočena v r. 1992. Právě v tom roce jsem vstoupila do KSČM. Poprvé jsem ji viděla ve Studiu Rosa, které po převratu nahradilo kdysi tak oblíbené Studio Kamarád. Letos ji televize vysílala znovu, snad ke čtvrtstoletému výročí Vítězného listopadu, a sice s předstihem už 1. listopadu. Nevím, zda ji uvedla ještě v mezidobí. Společenská objednávka z této pohádky čouhá jak pověstné šídlo z pytle.

Diktátorský král (komunistický vůdce?) zakazuje ve své zemi mluvit pravdu. Jeho žena s malinkou dcerkou se pokusila emigrovat, ale princezničku jí násilím odebrali. Pak byla vychovávaná ve lži (nenarodila se matce, ale z vůně květin). Lidé, kteří mluvili pravdu, se scházejí tajně (disidenti?), půjčují si zakázané knihy. Královští pochopové (estébáci?) je při raziích zabavují. Opoziční vůdce pozná princeznu, prozradí jí pravdu, že má matku, diktátorského krále požádá o ruku princezny. Jeho zrádný přítel (udavač?, kolaborant?) slíbí králi loajalitu, princeznu chce sám.

Doživotním vězením je tu »labyrint«, odkud se nedá vymotat. Vyhnaná královna, která má plán labyrintu, se však vrátí, ujme se vlády a »disident« se stane jejím zetěm a spoluvládcem.

Nevím, jak »berou« tuto pohádku děti, ale vzhledem k všeobecnému vymývání mozků je to možné. Teď je tedy na rodičích (ale kvůli čtvrtstoletí od převratu spíš na prarodičích), aby dětem a vnoučatům řekli skutečnou pravdu, neboť – přes gándhíovsko-havlovské heslo – jsme 25 let »prolhanou republikou«.