J. K.

Píšeme si

V naplaveninách svých dobových poznámek jsem náhodně našla vlastní krátké pojednání o kultuře jazyka v oblasti mluveného projevu. Záznam je z roku 1991. Chci jej ve svém novinovém článku ocitovat, jelikož toto téma je stále diskutované. A právem.

»Jako učitelka mateřského, tedy českého jazyka (nyní ve výslužbě), stála jsem denně před svými žáky, abych je učila vyjadřovat své myšlenky obsažně, přesně, správně a kultivovaně. Vedla jsem žáky k tomu, aby přizpůsobovali svůj jazykový projev podmínkám, za nichž je pronášen, vštěpovala jim úctu k jazyku jako k jednomu ze základních znaků národa. Proto ve školách, na úřadech, ve všech sdělovacích prostředcích užíváme normy jazyka spisovného, kdežto v běžném styku obyčejně mluvíme hovorovou, obecnou češtinou. Na vesnicích se mnohde ještě tradují různá nářečí.

Tato pravidla o dodržování správných norem a spisovnosti jazyka jako prvního předpokladu kulturnosti nejsou však zdaleka běžnou praxí. Porušují je již na školách i samotní učitelé (vyjma češtinářů) a neřídí se jimi ani televizní pracovníci (moderátoři, reportéři) a což je velmi zarážející a nevýchovné (nechci říci zrovna nezdvořilé) i nejvyšší představitelé našeho státu včetně demokraticky zvoleného prezidenta Václava Havla. Je s podivem, jak český herec a dramatik, jehož revoluční vlna a vlna současného demokratického procesu vynesla až na úřad prezidenta, může zpochybnit etickou a estetickou stránku jazyka, když z tribuny promlouvá jakousi pražskou hantýrkou. (Snad jen proto, aby se nelišil od davu demonstrantů, který mu naslouchá?)

Je pravda, že to není jev nový. Do nedávna jsme slýchali projevy státníků (upřesněné termínem v době totality) frázovité, obsahově chudé, plné banálností a vžitých klišé, tedy neupřímné, i když oplývaly gramatickou spisovností. A po změně politických představitelů po roce 1989 jakbysmet!

Proto si myslím, že když začínáme s nápravou chyb v naší společnosti, napravujeme i chyby ve vztahu ke svému jazyku. Neboť tak, jak nás tomu učil Karel Čapek (viz jeho Chválu řeči české) myšlenky jsou naše, ale jazyk patří národu. A skřípe-li něco v jazyce národa, skřípe to v jeho národním povědomí, skřípe to v jeho morálce…

Mladí lidé si berou příklad z vlivných a oblíbených lidí kolem sebe. Buďme jim tedy vzorem v čistotě a kulturnosti své mluvy, kterou nám jako klenot odkázali naši předkové.«

Tolik z mých poznámek z roku 1991.

Ale jsme na konci roku 2014. Do popředí se opět dostávají výrazové prostředky mluveného slova představitelů našeho společenského a zejména politického života. Kritika našeho poprvé občany zvoleného prezidenta Miloše Zemana v souvislosti s jeho vulgaritou v pořadu Hovory z Lán je sžíravá. Známe jeho vtipné výrazy, okořeněné bonmoty, ale i jeho moudrá a vážná vystoupení, příkladná jak svým hlubokým obsahem, tak i přiléhavou, vhodnou formou.

Dopustil-li se prohřešku v Hovorech z Lán užitím vulgárních výrazů, určitě měl k tomu jisté pohnutky, v současném zhrublém společenském prostředí, kde se to hemží vulgarismy všeho kalibru. Proto je přinejmenším nevhodné označovat vrcholného představitele našeho státu za nevychovaného burana (a ještě hruběji!). Je správné ocenit jeho státnická vystoupení jako celek, jejich úroveň ho skutečně staví do role státníka vzdělaného a moudrého.

S pěstováním čistoty svého mateřského jazyka a kulturnosti projevu začněme každý u sebe a v rodinách u svých dětí. Je módní kritizovat a hanobit jiné a zároveň se smiřovat s tím, že můj syn (a nedej bože i dcera) má ve svém soukromém slovníku i na veřejnosti nejfrekventovanější a nejoblíbenější výraz »vole-vole«.