BOHUMILA SARNOVÁ

V únoru letošního roku jsem zavítala opět na své předplatné do Horáckého divadla v Jihlavě. Tentokrát byl na programu Moliérův Lakomec. Inu klasika, řekla jsem si. Proč by ne. Občas neškodí zabrousit za starými bardy, tvůrci divadelního umění, k nimž se beze sporu hrdě řadí i Jean-Baptiste Poquelin, uměleckým pseudonymem Moliére. Není možné nevybavit si Lakomce a v titulní roli Harpagona Františka Filipovského (1978) či Miloše Kopeckého (1972). Z dřívějších let byly do této titulní role obsazeny další opravdové herecké legendy, Ladislav Pešek, Stanislav Neumann (1950–1956). Velkou životní rolí bylo ztvárnění této postavy i pro Borise Rösnera (2004), žel dva roky před jeho hodně předčasnou smrtí, která ho zastihla ve věku 55 let. Každá z postav, ztvárněná jmenovanými umělci, v sobě nesla poselství a otisk doby, ve které byla uvedena na scénu. V těchto případech na scénu Národního divadla v Praze.

Snad i právě z toho důvodu jsem si nalistovala na internetu pár základních informací o jihlavské inscenaci, na kterou jsem se chystala. Tím byly vzbuzeny mé pochybnosti a řeknu rovnou i obavy, týkající se zdaru celé inscenace. Fotodokumentace ze záběrů představení vypovídala o značně civilním pojetí, přímo ze současnosti. Nemám totiž ráda, už z principu, divadelní kusy klasiků přetvořené do současné doby. Ať už se to týká samotného jazyka hry, kostýmů, scénické výpravy, v neposlední řadě celkového pojetí režie. Několikrát jsem se setkala, a v poslední době žel, docela často s „úpravami“, ať už to byl film, divadelní představení, televizní inscenace apod., které mne docela rozhodily, řečeno přímo – otrávily. Doma v takových případech přepínám na jiný program, někdy jsem však zvědavá, kam až bude takové „dílko“ dovedeno, s jakým výsledkem, a se skřípěním zubů vydržím až do závěru. V divadle slušně vyčkám přestávky a poté odcházím, s nemilými pocity, které hraničí s rozčílením.

Tentokrát jsem byla mile překvapena a vítr z plachet mého očekávání něčeho, s čím asi nebudu souhlasit, mi vzal hned první vstup herců na scénu. Byla jsem přímo vtažena do děje. Jedním slovem – bylo to skvělé představení. Scéna – jednoduchá, strohá, v barvě šedi, výborně nasvícená, s využitím stínohry nad horizontem jeviště. Jediné křeslo – fotel na kolečkách, postačilo pro rozehrání množství vtipných akcí. Kostýmy vycházely ze současné módy. Jazyk nebyl hrubý, ani přisprostlý, a už vůbec ne vulgární. I doslovné řvaní postav v určitých situacích nebylo samoúčelné, ale přesně sedlo a dokreslilo děj. Nic nebylo, jak se říká, přes čáru, přeťáplé a zbytečné, mělo to šťávu a odpich, bez hluchých míst. Jako celek, s přihlédnutím k výkonům všech zúčastněných herců, hra šlapala jako dobře seřízený strojek. Bylo to skvělé představení sezóny 2014–2015.

Ale vyzvednout zde musím především výkon představitele titulní role Lakomce – Harpagona v podání herce Horáckého divadla Stanislava Gerstnera, který v Jihlavě působí nepřetržitě již hezkou řádku let. Jeho Lakomec byl z masa a kostí, byl lakomcem i chudákem, tátou i despotou. Byl člověkem, obávajícím se stáří a své existence v něm, s obavami o život svých dětí a zároveň děsící se jejich lehkomyslnosti a bezstarostnosti, rozháraný, roztrpčený i vzteklý, člověk se zlobou i láskou v jednom ranci. Vzbuzoval úsměv, salvy smíchu, ale i soucit a zamyšlení. V podtextu byla cítit i obžaloba doby, ve které teď žijeme, obžaloba všech excesů, nepravostí, špinavostí, zloby, pokrytectví a falše. Stanislav Gerstner vše ve své postavě obsáhl, všechno tam bylo s podáním takovým, že jsem mu to beze zbytku věřila. Může si na své pomyslné pažbě úspěšných divadelních rolí udělat další a dost hluboký zářez. Excelentní výkon, ke kterému se musí jen gratulovat. I to je Moliére, ten dávný i ten současně hraný na scéně jihlavského divadla. V této inscenaci neudělalo Horácké divadlo nic jiného, než to, co doporučil a vzkázal hercům do budoucnosti sám velký Moliére:

Nechť se herci zmocňují po nás mých her, nechť je obracejí jako kalhoty, aby je mohli uvést na scénu, a hledí z oné zábavnosti, kterou v nich obecenstvo shledává, těžit! Mne bude jen blažit, že jim pomáhám obhajovat živobytí, když se spokojí s tím, čeho jim mohu ve vší slušnosti dopřát. Já jim svoje díla, svoji tvář, svoje posunky, tón svého hlasu i způsob svého přednesu milerád přenechám, nechť si s tím vším dělají a nechť si o tom povídají, co jim libo, jestliže z toho mohou mít nějaký užiteček. Nic proti tomu nenamítám a budu šťasten, když to bude s to jejich obecenstvo pobavit.

Tak se i stalo, pane Moliére, a my děkujeme do vaší minulosti, která se od naší současnosti zase tak moc neliší. Až na pár maličkostí pokroku vědy a techniky. Co se chování lidí týká, nezměnilo se pranic.

Z Vysočiny BOHUMILA SARNOVÁ