aneb cestami lidskosti

JIŘÍ FALTUS

Takový pocit jsem vždy měl z tvorby Františka Uhra, přestože žádná knížka jeho poezie dosud nebyla na světě. Ale jeho prozaické práce průběžně svědčily o jeho blízkému vztahu k ostatním literárním žánrům, zejména aforismům a veršům. Mnoho let před vydáním své prvotiny (Tichá plavba, ALFA-OMEGA, 2002) to potvrzovalo jejich publikování v denním tisku, literárních časopisech a sbornících. Dnes už se počet vydaných básnických sbírek, aforistické a epigramatické tvorby úctyhodně rozrostl (kromě sedmi sbírek pro dospělé, jedné pro děti a jedné s experimentálními texty, vydal pět knížek aforismů a epigramů a neuvěřitelné množství dalších textů), a to při mimořádně rozsáhlém díle publicistickém a prozaickém!

Určitý zlom v jeho poezii nastává vydáním skladby Noční pouště (Balt-East, 2013) o deseti částech složených z formálně zhuštěných veršů, jejichž výslednicí je zachycení mnohotvárnosti života v myšlenkově a filozoficky silné otevřenosti, vyvolané vědomím společného a nedělitelného lidství, poznamenávaného občas překroucenými vztahy a převrácenými hodnotami. Verše silně působí na čtenářovu představivost a burcují jeho svědomí a vědomí a přivádějí jej přes vyvolané otázky k vlastnímu, kritickému úsudku, a od snění k probuzení: „komu záleží / na křídlech Ikarových / pohřbených / na dně“. Sbírka jako věcný i věčný seismograf našeho bytí.

V následujícím roce (2014) vydává Balt-East v reprezentativní úpravě UNAVENÉ ÚDOLÍ, šíře pojatou básnickou skladbu o 21 částech tvořených volným nebo nepravidelným veršem, opět výrazně zhuštěné, plné otázek, vážících každé slovo při bohaté obraznosti a za soustavného hledání cesty života z izolace moderního světa. Autor pracuje s významovými přesahy, otevírá bolavé věci společnosti. Jeho jazyková hra je vážná, hluboce ukotvená v naléhavosti hledání nepřikrášlené pravdy jako opěrného bodu charakterizovaného přesností a přímočarostí: „Odoláváme zvěstem přešlým mrazem / Vzdorujeme vanutí potměšilých větrů tušíme příčinu vadnutí hvězd“.

Verše plné blízkých obrazů umocňují svoji sdělnost, jejich smysl tak není v poučování, ale v poznání odkazující k symbolu nové doby: „Pouze o iluze není nouze.“ Ostatně první oddíl je přiléhavě programově předznamenán citátem Bertolta Brechta: Obtíže hor jsou za námi / Před námi jsou obtíže rovin“. Vždy vzdálené horizonty už, na rozdíl od přírodních zákonů, neplatí. Básník nahlíží za kulisy doby a tuší přehlížená dramata a osudy jejich životů: „Dunivý zvuk gongu / V Kongu.“ Přímočarost metafor vede k jádru věcí, místo odpovědí vyvstávají nové, závažnější otázky plné napětí: „Zoufalé vzpoury proti civilizaci“, zápasu, charakterizujícího dnešní dění jednoduchým, ve svém významu však naléhavým, i když doposud zcela nepochopitelným vzkazem: „První kroky k návratu do jeskyň.“

Básnický obraz v maximálně účinné jednoduchosti, kdy je čas vážit každé slovo a rozměr situací, a i bez váhavosti brát vážně jazyk hříček, neboť řeč jako nástroj dorozumění, bývá příčinou nedorozumění: „Řeč řež.“ Silné pasáže, spousta různých záběrů do společnosti, do krajiny, do sebe; obraz střídá obraz v rychlém sledu, je nutno se zastavit a čtené přetavovat a spojovat v mysli jako políčka filmu. Zasaženým smyslům se otevírají brány labyrintu, slibující skřivánčí píseň, kdy na důkaz rovnosti začne houkat výr, počasí se mění a ozývá se vzdálený příboj. Nastal čas nenasytných.

Potopené koráby osvěžují paměť, klenba nad námi zůstává bez slibované trikolóry duhy, prázdnotu plání ohrady nezastaví.

Básníkův jazyk se v podobenstvích postupně zaměřuje na jednotlivé činy a události, váha slov narůstá, přecházejí v konkrétní apely a výzvy k nápravě, k cestě za sluncem, k opuštění stop nesnášenlivosti. Naslouchejme: „Řeky hučí / Bory šumí.“ Poselství jistoty nemá zázračných slov a je skromné ve svých výrazech: „Člověku je třeba: Lásky práce chleba.“ Básník se brání stále více odcizenějšímu světu, expresívně popisuje jeho stav, uvádí řadu příkladů, abychom pochopili, co se děje kolem nás a s našimi životy, a uvědomili si a rozeznali pravdu a dokázali podstatu příčin morálního úpadku pojmenovat. Přestože „Není komu komu si postěžovat“, je „lidských lebek dostatek.“

Účelnost užitých výrazových prostředků je podtržena myšlenkovou hloubkou motivů s bezpříkladnou snahou o dorozumění, které by na jedné straně nutně znamenalo spuštění závor přes cestu prominentním „aligátorům, omšelým frázím a podlézavým sluhům“, aby na straně druhé, na konci promítaného filmu, mohla být otevřena okna zapečetěných domů a dovnitř vešel laskavý den a přítomnost zakotvila v přívětivé zátočině.

Autorská zpráva nese pečeť vlastního poznání a prožitků, neuhýbá před všudypřítomnou mocí, nevybírá pohodlnou cestu, dláždí ji v plné šíři přesně volenými a přímočarými výrazy v žulovém provedení. K cestě z neutěšeného stavu společnosti způsobených chamtivostí člověka se přidávají katastrofy, kterými příroda oplácí náš vztah k ní a splácí svůj dluh. Jsme ohlušováni výzvami, přesvědčováni o jejich správnosti, účelová milost zvedá mříže. Kdo se strachuje, nesmí zaclánět.

Jak nemyslet na dějiny a člověka nesoucího svůj úděl lidskosti k nejisté budoucnosti. Jaká je vlastně cena života? Toto má být míra hodnot: „Faleš bědy úrazy pády.“ U fortny stát a hrát tiché rekviem? Málokterá dnešní poezie (včetně mnohé vybrané do šesti svazků Nejlepších českých básní) zpracovala tak závažná témata a myšlenky. Zde strohost, umění zkratky a sevřenost textu nasvěcuje i nejprostší úkony z pohledů, před nimiž nelze zavírat oči, nahuštěné významy a fakta zasahují svou hloubkou, čtenář není hýčkán, ale veden k racionálnímu úsudku citem, který se nevzdává své úlohy být smyslem a posláním poezie.

Svět není pouze místem bezstarostných her, jeho dramatičnost vychází z ohroženého lidství, z boje o jeho osud. Unavené údolí je plné takových příběhů a svědectví, jeho nekonzumní charakter ve svém souhrnu kreslí obraz člověka zbaveného pocitu naděje, zato v zajetí úzkosti a rozpornosti nastavených hodnot. Ale neviděná propast existuje, je pouze zacloněna pohořím:

Nepleťte se kde vás není třeba

Škrtněte sny odhoďte bláhové ideály

Držte se svého okoralého chleba

Netřeba cokoli měnit cokoli hanět

Autorův životní a literární rozhled nás nenechá ukolébat, postupně se dotýká palčivých míst a všech okamžiků, na něž je třeba ukazovat, za ně odpovídat a z jejich stavu se zodpovídat. Proti vládě definitivy třesků a plesků „Zasaďme lípu“. Dospělosti dorostli noví odhodlaní převozníci. Zázemí básně košatí, bohatě se rozrůstá o děje v dalších vzdálených horizontech a jejich soudobou realitu, tak blízkou, že chybí „pár metrů a staneme na samém okraji světa“. V takových jasných výrazech při minimu slov, neobvyklých slovních a významových spojeních je osobitost a váha sbírky, takže spolu s odpovědnou autorovou účastí a jeho postoji k dění, ovlivňujícímu negativně naše osudy a stupňující drama doby, nemůže být pochybnosti o záležitosti, jež do současnosti vstupuje, aby plnila úlohu svrchovaného publika. Tak je třeba uměleckou poctivost vidět v přesně cíleném, angažovaném záměru, stavby ze základní myšlenkové hmoty s morálním obsahem. Nelze se vyhnout výroku Güntera Eicha „poetická analýza své doby“.

V Hořkých závětřích sdělnost výzev ke konfrontaci reality s představami vstupuje do vážnější polohy a v těsném spojení s hlavní myšlenkou celku: „Nečekejme v kleče / než voda přeteče přes zborcené jezy.“ Jak významově posiluje obsah skladby, sílí všudypřítomný nepokoj pramenící z obav o naplnění myšlenky stát se pánem svého osudu: „Takový je náš život.“ Touha po plném životě se plní příběhy, nedostává se ale živé vody k zahlazení stop po doručovatelích smutečních oznámení. Roste napětí ve společnosti: „Každá vrána kráká.“ Chybí rozhovory s vlastním svědomím i se svědomím světa, pravda postrádá váhu rozumu, její objektivnost končí s kořistí v tornistrách s maršálskou holí. „Mizí mýtus o svobodě.“

V úsilí o objektivní poznání pravdy, kalendář činů, přestože „Láska je na spadnutí“, pomocí správně/nesprávně nastavených směrovek, houslová pouzdra jsou prázdná a zdá se, že couváme do pravěku. Nastávají jitra, kdy ruce milenců nalézají souřadnice návratu k pramenům v doprovodu Smetanovy Vltavy.

Intermezza jsou lekcí lásky a smrti, evokují její staré i současné příběhy. Brázdy naší paměti plné vzpomínek na válečná léta, moderní svět znovu plní obavami, stojícími v cestě snahám po nalezení pevného bodu rovnováhy a jistoty. Marné jsou otázky obětí i pozůstalých, přehlušované výzvami po pomstě: „Už zase.“ Ohrožený svět je ohrožován novými smrtonoši, křísícími zlo a hrůzu bolavých stínů dějin, zapsaných na pamětních deskách všech Lidic. Tuto pravdu nelze přikrášlit, „mluví slovy mrtvých“.

Stesk po opravdovém domově s rukou podávající chléb se solí, sílí, „poslední záblesk naděje stále doutná“. Každý je povolán být hrázným, stavět jezy a zadržovat kry. Odpověď na otázky existence člověka zní: „Zvedněme cepy / Je nás dost.“

Nastává hledání jistot uprostřed rozkolísané doby. Přestože kdesi vyvěrá čistý pramen, omyly v navigaci rdousí z nedostatku očisty a odvahy možnost narovnat křivou brázdu chamtivého pluhu. Vyzývavá plakátová sdělení povyšují páchnoucí křivdy a pahodnoty, pokládajíc je za náhražku tvořivých metafor. Svět se odcizuje lidem, lidé světu. Člověk je dotvářen „třísměnným provozem na zničení lidstva“.

Tady končí všechny bajky, skromný život vyznává i očekávaný host – tichý podzim.

Cesta necesta odchodu unaveného chodce údolím.

Mnoho motivů navazuje a rozvíjí autorovy dříve vydané sbírky veršů a textů humanistického obsahu „znepokojivých myšlenek“. Tím jenom dokazuje svůj neustálý zájem o vše, co člověka formuje a tvoří podstatu jeho hodnot, a jaké jistoty vedou k našemu vzájemnému dorozumění. Vše je inspirováno tímto světem a jeho každodenními zápasy, starostmi i radostmi při vědomí stálého ohrožení vysoké ceny života. „I proto kdosi musí bdít.“