KAREL SÝS

Když jsem překládal básně Ho Či Mina, napadlo mne, jak vůbec mohly ty básně vzniknout. Psát verše ve vězení! Jaký úděl pro svobodnou duši, když se nemůže vymanit z těla, je s ním srostlá, jako je seismograf spojen se zemí, jež se zachvívá v křečích.

A tělo je mučeno – hladem, žízní, zimou, vlhkem, nedostatkem soukromí. Za všechno se tady platí – za světlo, za tmu, za probdělou noc i za ráno, které přináší novou tmu, ještě horší, protože viditelnou.

Promarněný čas? Není promarněn. Duch se vysmívá okovům i věznitelům. Duch, který má svůj cíl, který má co říci. Poezie se rodí v nepohodě, za teplou pecí se daří leda prázdnotě. Jako magnetická střelka i v bouři neúnavně ukazuje k severu, nedá se duch oklamat protivenstvím a věrně míří k pólu určenému osudem.

Ho Či Min ještě dříve, než se stal politikem a osvoboditelem svého národa, byl básníkem. Vězněm a básníkem. Nešťastná země, která uvrhuje básníky do žaláře, ale šťastný národ, jenž se nechá vykoupit básníkem.

Zvláště dnes je básníků třeba jako soli. Obzor znejasněl, lidé znejistěli… Jako bychom se pohybovali v hustém mléce.

Básník není slepý, vidí, co neviděli jiní. Ochraňuje, co jiní zapomněli. Tuší zítřek, zatímco jiní přestali věřit včerejšku a žijí jen pro ten dnešní den.

 

Když se ve Vietnamu ještě bojovalo, napsal jsem básně, nazvané Tři fotografie z Vietnamu. Inspirovaly mne totiž tři z nesčetných fotografií válečných reportérů.

Na první fotografii byla vietnamská krajina rozrytá bombami, která vypadala jako na Měsíci.

 

Létající pluh

Hle hluboká orba

provedená podle nejmodernějších zásad

 

Česká políčka

obdělávaná potahy

patří nenávratné minulosti

 

Ale ještě jsou oči

co nedovedou rozlišit

Samuela Morseho Edgara Allana Poea

a generála Pattona

od těch

co ani tohle nedokážou udělat zblízka

ale z elektronicky chráněných bublin

letících 10 000 metrů vysoko

 

Na druhé fotografii bylo krásné děvče, které se právě vrátilo do rozbombardované vesnice. Jako zázrakem se mezi troskami zachránilo zrcadlo.

 

Po návratu do vesnice

Pověz mi zrcadlo

co je na celém světě nejkrásnější

 

Pevný krov nad hlavou

vypečené cihly ve zdravých zdech

dveře ve veřejích

okna ve stěžejích

dívky v oknech

a vůbec všechno na svém místě

 

Třetí fotografii pořídil zpravodaj jakýchsi novin. Nutil malého chlapce, aby se díval do objektivu, ale hoch byl ještě celý vystrašený.

Když fotograf v Čechách chce, aby se děti dívaly do aparátu a nevrtěly se, slibuje jim, že vyletí ptáček.

Zatímco v Čechách rodiny bezstarostně usedaly k nedělnímu obědu, v dalekém a přece tak blízkém Vietnamu celé rodiny hynuly hladem a bombami a není divu, že i děti, ba především ony, ztratily důvěru v člověka.

 

Reportér

Neboj se mne

Chci si opravdu jen udělat snímek

a ptáček který vyletí

nebude kovový…

 

Ale zvířený dětský strach si sedá pomalu

jak venkovský hoch

kterému už jednou odstrčili židli

 

ale je to nůž

který prořízne klid každé rodiny

pokazí výlet

a při nedělním obědě vzpříčí v hrdle vepřovou kost

 

Básník nezmůže mnoho, ale verše dovedou burcovat, aby se už žádné dítě nemuselo bát cizího fotografa!

(Předneseno na Konferenci vietnamských spisovatelů, konané ve dnech 1. až 7. března 2015 v Hanoji)