BOHUMILA SARNOVÁ
Dívám se okolo sebe a žasnu. Svět se zbláznil. Je totálně out. Ale ano, víte dobře, co znamená ten výraz. Vždyť neprošpikovat cizími výrazy větu, to už snad ani nejde. Kdo by tomu vůbec rozuměl? Já to nazvu hezky česky: svět se prostě a jednoduše zbláznil.
O tom prvém problému, totiž o vkládání slov z cizích jazyků mezi slova naší nádherné češtiny, o tom dnes nechci mluvit. Na to téma nás již diskutovalo hodně, a to ať laici, nebo odborníci na slovo vzatí.
Trápí mne něco mnohem vážnějšího, hrůzného, úděsného, s vidinou fatálních následků. Vývoj na světové scéně, kde se schyluje k premiéře, která by neměla repríz. Svět zbrojí. Vývojoví pracovníci, inženýři, profesoři, doktoři vyvíjejí ve světových laboratořích stále dokonalejší, promyšlenější, důraznější, zrůdnější zbraně. Nad svými výsledky bádání jásají, jsou vysoce odměňováni, ceněni, vyzdvihováni, oslavováni a snad jsou i ve svém opojení přesvědčení o zasloužené glorifikaci své práce. Cožpak za tím vším „pokrokem“ nevidí utrpení jedince, kterého jejich dokonalá zbraň roztrhá na kusy, smete z povrchu země, rozpustí na beztvarou hmotu, zaryje do kráteru, prostě a bez lítosti sebere život člověku? Tak vypadá to napořád omílané přání boží, které hlásají jeho vyslanci na zemi: Miluj bližního svého jako sebe samého? Harašení zbraněmi a natřásání se jako při rituálním tanci, tak mi připadají světové mocnosti. Demonstrace sil, kdo víc, kdo výš, kdo lépe, kdo úderněji, kdo dříve. Ale proč! Diskutuje se hodně, ale hodně skrytě, anonymně. Velké diskuse probíhají prostřednictvím sociálních sítí všech možných typů.
Dřívější hádání se u piva v hospodách, vyříkání si věcí z očí do očí, to se dnes téměř nekoná. Sedíme u počítačů a mudrujeme. Maximálně podepíšeme nějakou petici, protest, návrh a předáme dál internetovou poštou. Bouříme se, ale doma u stolu. Marná sláva, počítače za nás do ulic nevyrukují. Problémy už nejen vřou a bublají pod povrchem. Už se děje něco mnohem horšího. Ze svého spánku se probouzí válečná svině. Zatím sice zarývala svůj rypák na mnohých místech naší planety a docela se jí podařilo rozrýpat všechno, kam se vrtla. Nechala za sebou spoušť, zbořeniště, spáleniště a co víc, změť názorových problémů, zmatek, neřešitelnost propletence politiky a náboženství, bídu, hlad, násilnictví, v neposlední řadě lidi zmrzačené na těle i na duši a nenávratně mrtvé. Probudila a rozvrtala mezi obyvateli těch zemí nenávistné cítění, nevraživost, nedůvěru a především stav, který nemá řešení. Alespoň ne v současné době.
Rozrytou a zničenou půdu, z které nekyne žádný zisk, žádné prebendy a hlavně se neví, co s takovým stavem dál, znechuceně válečná svině opouští. A zase ji někdo probouzí k životu. Zase někdo tu štětinatou holku, s mohutným ničícím rypákem, začal krmit, laskat, drbat za ušima, vemlouvat se jí, lichotit, jak je skvělá, úžasná, jaká je to krasavice. A co teprve, až se probudí docela! Té je úplně jedno, že je stará, že pamatuje svět, co světem stojí. Zná klacky, kameny a kopí v rukou bojovníků, zná těžkou rytířskou zbroj, zná praky a sudlice, zná pušky a kanóny, zná tanky, ponorky, letadla, rakety, zná atomovou pumu, zná… co všechno ještě zná a pozná!
Jestlipak zná také krvácející srdce mámy, obrovské srdce, které do sebe vstřebává všechny bolesti světa. Chlad katedrál se hřeje o srdce Ježíšovo, vzývá ho, chlácholí, prosí, ovinuje do pozlátek a cetek. Marně. Z kříže nad oltářem už celou věčnost žaluje přikurtovaná postava na krutost a bezpráví světa. Co jen dokáže udělat člověk člověku. Jménem koho a jakým právem. A poslové boží na zemi mají dál ruce ponořené až po ramena do plného žlabu pomejí. A jak si při tom hodování pěkně pomlaskávají a chrochtají. Jak s chutí vylévají škopíky svěcené vody na hroty válečných kopí – s požehnáním, aby bodaly jen do těch správných hrudí, na správnou stranu, správným světovým směrem. Ne bezmyšlenkovitě, ale tam, kde válečná svině odkryje svým kopýtkem zlatou pokladnici. Díky Bože. A zase vlaje korouhev, zase je ta pravá pravda na straně vítězů?
Téma je široké, obrovské, podnětů nedozírně. Naskýtá se jediná otázka: Komu to prospěje, kdo z toho bude mít užitek a hlavně, co bude se světem dál. Hovoří se už zcela nezakrytě o jakémsi novém uspořádání světa, o vládě hrstky mocných, o likvidaci nepotřebných národů. Ale to přece není nová myšlenka. To už světem jednou proběhlo. Árijská rasa, nadčlověk, ráj na zemi pro někoho, pro další vyhnanství kdesi v nehostinné Patagonii. Program II. světové války. Kdo tenkrát ve valné míře, za cenu ztráty milionů životů, přispěl k likvidaci naplnění těchto magorských „ideálů“? Kdo zahnal tenkrát tu běsnící válečnou svini zpátky do chlívku? Mám plnou hlavu otázek, ale jedna z nich se neustále opakuje. Proč se svět dostal do té těsné uličky, kde stačí jenom nepatrně pootevřít vrátka!?
Z Vysočiny srdečně zdraví BOHUMILA SARNOVÁ