JIŘÍ KNOPP

Když jsem tátovi zalhal, vždycky to na mě poznal. Řekl mi: „Povídala žába hadovi, že mu načůrala na nohy.“ A bylo vymalováno. Celý život jsem se snažil poznat, kdy mi kdo lže. Dost jsem se naučil, ale v poslední době, kdy lže tolik lidí a mají k tomu speciální výcvik a školení, si nejsem tak jist. 

Jenže ten den, kdy jsem v televizi zaslechl hlas pracovníka vojenského historického ústavu, který vyprávěl, jak si američtí vojenští letci spletli v únoru roku 1945 Drážďany s Prahou a nasypali nám na Emauzy stovky bomb, tehdy jsem radostně povyskočil jako správný Čech – hop, hop, hop. Tak tebe si tedy vychutnám!

Stál jsem tehdy za oknem – bylo mi deset let a vykulenýma očima jsem sledoval svaz amerických bombardovacích letadel a celým svým tělem jsem vnímal ten zlověstný hukot motorů. A pak jsem najednou zahlédl, jak se jednotlivá letadla snesla níž a z jejich nitra se začaly sypat bomby. Vypadaly jako takové malé rybičky, pár vteřin jim trvalo, než se zatřepaly a zaujaly správnou polohu k padání na cíl. No, na cíl, jestli vůbec tušily, co je jejich cílem. A to už naším barákem otřásaly detonace a dědova ruka se mnou nešetrně smýkla do sklepa – tedy do leteckého krytu. „Chceš, aby tě to zabilo?“

To jsem opravdu nechtěl. Většina rozčilených Pražáků nevěřícně kroutila hlavami, co je to jen napadlo bombardovat klášter pár měsíců před koncem války. Až později jsem pochopil, že od lidí, kterým se líbí americký fotbal, lze očekávat cokoliv.

Ten člověk v televizi hovořil, že američtí piloti si popletli Drážďany s Prahou. No samozřejmě, docela lehce. Tato města, rozlohou skoro stejně velká, ležela podél velkých řek – jedno podél Labe, druhé podél Vltavy. No jo, voda, jako voda a písničku: „Kalná je voda ve Vltavě“ zřejmě američtí „bombarďáci“ neznali. A ta města byla od sebe vzdálená pouze sto kilometrů. Co to je, že?

Člověk nemusí být nějakým vysokým vojenským odborníkem, aby nevěděl, že letecký útok takového svazu bombardérů musí být po všech stránkách detailně připraven a jednou z hlavních věcí, které musí velitel takového svazu znát je to, co má svým úderem zničit. Tedy nejenže bude působit v Drážďanech a ne v Praze, ale také, které objekty tam bude ničit. Před takovým úkolem se musí vypočítat trať letu a celý složitý letovodský výpočet včetně otočných bodů, kurzu letu, doby letu a řada dalších údajů. Každá osádka musela mít mapu a na ní vyznačeny všechny potřebné údaje, včetně toho, jaké cíle bude ničit. Jak jinak je mohla studovat než podle map. Samozřejmě, že každý soudný člověk předpokládá, že ke studiu těchto cílů byly osádkám rozdány mapy Dražďan a nikoliv Prahy. Lze však uvažovat i tak, že Drážďany byly tolikrát bombardovány, že mapy této lokality prostě došly. Nebyly na skladě. To se válce stává, že někdy něco dojde – někdy střelivo, někdy strava či pohonné hmoty. Proč by nemohly dojít mapy? Nabízí se možnost, že nějaký americký topograf, který měl mapy na starosti, si řekl, že ta Praha je těm Drážďanám podobná a rozdal osádkám mapy naší matičky Prahy. Ne, ani porouchaný palubní radar nemohl být příčinou takového selhání.

A ten pán z toho vojenského historického muzea mluvil stále dál a mně ho bylo líto, protože on věděl, že nemluví pravdu a bylo mu trapně. Já to na něm viděl. Prostě ani američtí vojenští letci nemohli bez dokonalé přípravy si jen tak vylítnout se zvoláním: Tak chlapi, za mnou, letíme vysypat pár bomb, ať nám nezůstanou na krku.

No, nakonec buďme rádi, že to dopadlo, jak to dopadlo. Mohli nám ti američtí letečtí experti trochu počochnit Hradčany, Karlův most a jiné pamětihodnosti.

A teď vážně – fakt, že nám tehdy Američané bombardovali Prahu je trestuhodný, a měli by se za to stydět. Že by se za to měli omluvit? Ale to snad se ani omluvit nedá, ani špatným počasím. Já jsem ta letadla viděl na vzdálenost několika kilometrů. A že by si spletli Vltavu s Botičem, který – plný smradu – teče kol posvátného Vyšehradu? Ho, ho, to vyprávějte holubům na pražských střechách, ale ne nám, starým Pražákům.