IVO FENCL

Dalo se to tušit. Naděje, že se Miloš s nejvyšším úřadem zklidní a naplní přání části občanů mít hlavu státu předvídatelnou, je lichá. V důsledku presidentovy tělesné indispozice u klenotů a sady následných udiček hozených novinářům jsme i zemí nutně posuzovanou jako nestabilní článek. Jak jsem nešťasten.

Pakliže je Zeman chválen soudruhem Lavrovem, jak umně zametl americkým velvyslancem, není snad třeba si položit otázku, kam Čechy vzápětí zařadí průměrný Němec? Anebo doteď nebylo nepsaným zvykem, že hlava státu představuje kvintesenci zprůměrovaného vnímání? Jak mám děcku, ne-li cizinci vysvětlit, že se stydím a mám právě opačné názory než Zeman?

Smutek mi umocňuje právě i pohled za hranice a věřím, že jsou tamní figury naopak ctěny, loajalita jim je prokazována automaticky a jejich rozhlasové projevy netřeba cenzurovat. Ne, žádného z nás nenapadlo, že bude Miloš šokovat náhlými erupcemi pravdy. A během listopadových oslav navíc, považte, oznámil, že se nebojí. Ni jediný další státník by to říkat nemusel; naopak. Každý by se ke mně, myslím, sklonil. Beze strachu. Podal mi pravici. Ó. Ještě deset let. Ještě deset let se Zemanem. K nevydržení.

A přece něco! Vím už, že je přímá volba demokratickým rizikem, a třeba to pochopí většina již za tři roky a nepodpoří chlapíka s tak nejasnou orientací a pro horních deset tisíc nespolehlivého, ale zvolí chlapa, za jehož postoje se budu moci stavět. Pak bude president i můj, a potkám-li ho na Hradčanském náměstí, budu stát. O pár slov. Budu totiž vědět, že jsem mu dal šanci, a budu si vážit jeho úsudku o květinách.

Zatím však jsme odsouzeni žít se Zemanem. Poměřujme vlastní postoje s jeho.

(parafráze článku z deníku Neviditelný pes)